30 Cdo 4679/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4679/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 8. 2017 Spisová značka:30 Cdo 4679/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4679.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 82/1998Sb. § 71 předpisu č. 337/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 11. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4679/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. R. S., zastoupeného JUDr. Raem Uppaluri, advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 116/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. 29 Co 350/2014-148, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. 29 Co 350/2014-148, v rozsahu, v jakém byl ohledně částky 2 944 276 Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2014, č. j. 31 C 116/2010-128, v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 2 944 276 Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se v daném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 3 024 276 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. 6. 2006 do zaplacení jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku postupu Finančního úřadu v Jilemnici v daňovém řízení ve věci nedoplatků na dani z příjmů fyzických osob za roky 1999 a 2000, když finanční úřad ještě před vydáním dodatečných platebních výměrů dne 18. 10. 2014 vydal zajišťovací příkaz podle § 71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jímž žalobci uložil do tří dnů složit na účet finančního úřadu jistotu na dosud nevyměřenou daň ve výši 1 100 000 Kč. Dne 26. 10. 2004 pak vydal exekuční příkaz k prodeji nemovitostí žalobce v dražbě, a to k nucenému vymožení povinnosti uložené zajišťovacím příkazem. Žalobce v obavě z možného zmanipulování dražby, nemovitost (penzion) prodal sám, přičemž mu vznikla škoda představovaná jednak rozdílem mezi prodejní cenou a cenou, za niž bylo možno, nebýt časového tlaku, nemovitost prodat (2 500 000 Kč), jednak náklady na rekolaudaci penzionu na rodinný dům (20 000 Kč), dále odměnou realitní kanceláři za zprostředkování prodeje (250 000 Kč), odměnou notáři za vypracování kupní smlouvy (24 276 Kč), zaplacenou daní z převodu nemovitosti (120 000 Kč), náklady na stěhování z předmětné nemovitosti (30 000 Kč) a odměnou advokáta za poskytování právních služeb (80 000 Kč). Následně vydané předběžně vykonatelné platební výměry ze dne 22. 2. 2006, kterými byla žalobci uložena povinnost doplatit na dani z příjmu za roky 1999 a 2000 celkem částku 1 100 000 Kč, byly na základě žalobcova odvolání zrušeny Finančním ředitelstvím v Ústí nad Labem jako nezákonné. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 31 C 116/2010-128, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 2 944 276 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 80 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění, z nichž posléze vyšel i soud odvolací. Finanční úřad v Jilemnici vydal dne 18. 10. 2004 zajišťovací příkaz podle § 71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, kterým přikázal žalobci, aby do tří dnů ode dne doručení příkazu složil jistotu ve výši 1 100 000 Kč na dosud nestanovenou daň z příjmů fyzických osob za roky 1999 a 2000. Žalobce příkaz převzal osobně dne 19. 10. 2004 a dne 20. 11. 2004 příkaz nabyl právní moci. Finanční úřad v Jilemnici dne 26. 10. 2004 vydal exekuční příkaz na prodej blíže specifikovaných nemovitostí žalobce v katastrálním území M. k vymožení daňového nedoplatku ve výši 1 100 000 Kč, stanoveného zajišťovacím příkazem. Žalobce exekuční příkaz převzal osobně 4. 11. 2004 a dne 20. 11. 2004 nabyl příkaz právní moci. Dražební vyhláškou ze dne 18. 4. 2005 Finanční úřad v Jilemnici stanovil konání dražby nemovitostí v M. na den 21. 6. 2005. Rozhodnutím ze dne 17. 6. 2005 Finanční úřad v Jilemnici rozhodl o zastavení daňového řízení, protože odpadl důvod vymáhání, neboť vymáhaný daňový nedoplatek byl zcela uhrazen. Žalobce jako prodávající a manželé V. a M. M. jako kupující dne 31. 8. 2005 uzavřeli kupní smlouvu o převodu nemovitostí (uvedených v exekučním příkaze). Finanční úřad v Jilemnici doměřil žalobci Ing. R. S. předběžně vykonatelnými dodatečnými platebními výměry ze dne 22. 2. 2006 daň z příjmů fyzických osob za rok 1999 v částce 601 660 Kč a za rok 2000 v částce 636 236 Kč. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 8. 12. 2006 oba dodatečné platební výměry zrušilo, a to pro jejich nezákonnost. 5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu podle § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnost (notářský řád) (dále jen „OdpŠk), neboť dodatečné platební výměry sice mají povahu nezákonných rozhodnutí, avšak mezi nimi a tvrzenou škodou není vztah příčinné souvislosti, a to již proto, že žalobcem tvrzená škoda, která měla vzniknout uzavřením kupní smlouvy ze dne 31. 8. 2005, nemohla být a nebyla následkem nezákonných rozhodnutí vydaných až půl roku poté. Prodej nemovitostí žalobce byl v časové souvislosti se zajišťovacím příkazem ze dne 18. 10. 2004 a na něj navazujícím exekučním příkazem na prodej nemovitostí ze dne 26. 10. 2004. Proti zajišťovacímu příkazu ani proti exekučnímu příkazu žalobce opravný prostředek nepodal, obě rozhodnutí tak nabyla právní moci, aniž by byla zrušena pro nezákonnost. Pro případnou odpovědnost za škodu, způsobenou zajišťovacím příkazem nebo exekučním příkazem, tak chybí podmínka zrušení těchto rozhodnutí pro nezákonnost. Soud prvního stupně nesouhlasil s názorem žalobce, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2006, jímž byly zrušeny dodatečné platební výměry, došlo i ke zrušení rozhodnutí o zajištění daně a exekučního příkazu na prodej nemovitostí. Finanční ředitelství posuzovalo pouze zákonnost dodatečných platebních výměrů finančního úřadu, nikoliv dřívějších rozhodnutí v daňovém řízení. 6. Odvolací soud, který vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, se ztotožnil i s jeho názorem, že k tvrzenému překotnému prodeji žalobcových nemovitostí nemohlo dojít následkem účinků rozhodnutí o dodatečném doměření daně z příjmů fyzických osob za roky 1999 a 2000 již proto, že zmíněné dodatečné platební výměry byly vydány až po prodeji žalobcových nemovitostí. Mezi účinky nezákonných rozhodnutí a vznikem žalobcových škod (s výjimkou nákladů na odměnu advokáta ve výši 80 000 Kč) tedy není dán vztah příčiny a následku. Odvolací soud souhlasil i se závěrem, že příčinou žalobcových škod vyvolaných překotným prodejem nemovitostí mohl být pouze zajišťovací příkaz ze dne 18. 10. 2004 a jeho následná exekuce, tento zajišťovací příkaz však nemá povahu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk a z jeho existence a účinků tedy nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu. Při posouzení povahy zajišťovacího příkazu, jeho provázanosti s rozhodnutím o dani a doby jeho trvání odvolací soud vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku jeho rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 9 Afs 13/2008-90, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 6 As 38/2014-14, podle které zajišťovací příkaz vydaný podle § 71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, není rozhodnutím předběžné povahy. Konečné rozhodnutí (o doměření daně) nemusí být po vydání zajišťovacího příkazu vůbec vydáno, a ze samotné podstaty obou rozhodnutí je zřejmé, že rozhodnutí o zjištění daně a konečné rozhodnutí o doměření daně nejsou provázána co do předmětu řízení natolik, aby se v rámci konečného rozhodnutí rozhodova