30 Cdo 529/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 529/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2025 Spisová značka:30 Cdo 529/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.529.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 13 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a předpisu č. 82/98 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 529/2025-190 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. C., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 200/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 53 Co 137/2024-101, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. 9. 2024, č. j. 53 Co 137/2024-108, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 53 Co 137/2024-101, se ve výroku I, ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a v části, jíž byl potvrzen nákladový výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2024, č. j. 46 C 200/2023-76, a dále ve výroku II, o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala toho, aby žalovaná poskytla zaplacením částky 153 000 Kč s příslušenstvím zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena průtahy v kompenzačním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 103/2018 (dále jen „posuzované řízení“). 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 46 C 200/2023-76, zamítl žalobu o zaplacení částky 153 000 Kč s příslušenstvím spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 200 000 Kč od 21. 6. 2023 do 20. 9. 2023 a z částky 153 000 Kč od 21. 9. 2023 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč (výrok II). 3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 21. 12. 2018, kdy žalobkyně podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného před Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 137/2010. Dne 31. 5. 2023 bylo (v pořadí druhé) dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto a nabylo právní moci dne 8. 6. 2023. Z ústavní stížnosti žalobkyně ze dne 9. 6. 2023 a jejích doplnění ze dne 18. 10. 2023 a 20. 7. 2023 soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně po pravomocném skončení dovolacího řízení v posuzovaném řízení podala také ústavní stížnost, o níž nebylo v době rozhodování soudu prvního stupně, v nyní projednávané věci, ještě rozhodnuto. Posuzované řízení bylo složitější po procesní stránce, žalobkyně uhradila soudní poplatek až na výzvu soudu, vždy uplatňovala blanketní opravné prostředky, odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně dvakrát doplňovala, totéž platí pro podání v pořadí prvého dovolání, které bylo následující den opětovně doplněno, na výzvu k úhradě soudního poplatku z dovolání žalovaná reagovala žádostí o osvobození od soudního poplatku, kterou však k výzvě soudu nedoplnila a bylo rozhodnuto o jeho nepřiznání. Žalobkyně i na uvedené rozhodnutí reagovala blanketním odvoláním, které ani přes výzvu soudu nedoplnila, po předložení věci odvolacímu soudu tak bylo napadené usnesení potvrzeno. Jen tato obstrukční žádost prodloužila řízení o 4 měsíce. Následně došlo k zastavení dovolacího řízení, proti kterému se žalobkyně odvolala taktéž banketním způsobem, a věc byla předložena odvolacímu soudu, který soudu prvního stupně uložil, aby žalobkyni opětovně vyzval k úhradě soudního poplatku. Na tuto výzvu již byl soudní poplatek zaplacen K tomuto došlo na počátku roku 2020, kdy se měnil právní názor soudů na otázku opětovného vyzývání k úhradě soudního poplatku. Následně žalobkyně opětovně doplnila své dovolání. Po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem (na základě prvního dovolání sporujícího řešení procesní otázky) a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení žalobkyně opětovně doplnila argumentaci k původně podanému odvolání ve věci samé, a to dva dny před jednáním odvolacího soudu. Po rozeslání v pořadí druhého rozsudku odvolacího soudu, žalobkyně podala prostřednictvím svého zástupce dovolání, tentýž den samostatným podáním zaslala v pořadí první rozsudek Nejvyššího soudu, dále podala samostatným podáním opět tentýž rozsudek Nejvyššího soudu, další datovou zprávou zaslala znovu dovolání, opětovně samostatnou datovou zprávou rozhodnutí odvolacího soudu. Tentýž den připojila datovou zprávu, znovu podala dovolání a v další datové zprávě rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Spor byl řešen na všech třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Odvolací soud rozhodoval ve věci samé dvakrát, o odvoláních proti procesním usnesením také dvakrát, Nejvyšší soud rozhodoval ve věci samé dvakrát a věcí se zabýval též Ústavní soud. Žalobkyně se na délce řízení podílela značnou nekoncentrovaností svých podání, která byla opakovaně doplňována (často i obratem tentýž den, či o den později), čímž bylo řízení značně znepřehledňováno, vždy uplatňovala blanketní opravné prostředky, soudní poplatek uhradila až na výzvu soudu, její obstrukční žádost o osvobození od soudních poplatků v souvislosti s podáním prvého dovolání prodloužila řízení o 4 měsíce, když o osvobození požádala až po výzvě k zaplacení soudního poplatku, svou žádost nedoplnila a po rozhodnutí o nepřiznání osvobození soudní poplatek uhradila až na opětovnou výzvu k úhradě. Posuzované řízení mělo pro žalobkyni standardní význam, neboť se jednalo o běžné občanskoprávní řízení. Soud prvního stupně, který považoval posuzované řízení za nepřiměřeně dlouhé, při zvažování výše odpovídající satisfakce dospěl k základní částce 62 500 Kč za řízení, trvající od okamžiku podání žaloby do doručení usnesení Ústavního soudu pět let a dva měsíce (za první dva roky celkem 15 000 Kč, za každý další rok 15 000 Kč). Tuto základní částku dále modifikoval, když ji snížil za procesně právní složitost o 15 % a za stupně soudní soustavy o 40 %, a současně navýšil za podíl soudu na nepřiměřené délce řízení o 30 %. Takto dospěl k částce 46 875 Kč. Požadavek žalobkyně na zvýšení částky zadostiučinění, s ohledem na hospodářský a společenský vývoj za poslední roky, však odmítl s poukazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu. Neztotožnil se ani s názorem žalobkyně na dvouměsíční lhůtu pro vyřízení žádosti o odškodnění, když dle zákona tato lhůta činí 6 měsíců a teprve poté nastává případné prodlení státu. Žalobu nakonec zamítl, neboť žalobkyni již před podáním žaloby byla žalovanou uhrazena dobrovolně částka 47 000 Kč. 4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), na základě podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. Nepřisvědčil výhradě o vadě řízení před soudem prvního stupně záležející v tom, že před vyhlášením rozsudku byla spolu se soudkyní soudu prvního stupně v jednací síni přítomna (bez účastníků či jejich zástupců) další osoba, takový postup nepředstavuje (bez dalšího) rozpor s § 37 odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že senát rozhoduje po poradě, a kromě členů senátu a zapisovatele nesmí být nikdo jiný poradě přítomen. Samosoudce ve smyslu procesních ustanovení, totiž nemůže konat poradu sám se sebou (odvolací soud zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 11 Tdo 415/2014). Ztotožnil se s hodnocením soudu prvního stupně rovněž v tom, že jednotlivé úkony soudu v rámci posuzovaného řízení byly činěny v přiměřených lhůtách, s výjimkou průtahu v trvání necelých dvou let, kdy byl spis po druhém dovolání žalobkyně jen omyl