30 Cdo 5839/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5839/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2018 Spisová značka:30 Cdo 5839/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5839.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dobré mravy Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 82/1998Sb. § 5 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb. § 7 předpisu č. 82/1998Sb. § 9 předpisu č. 82/1998Sb. § 12 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 222 odst. 2 předpisu č. 141/1961Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 2. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5839/2016-166 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně B. M., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 1047/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 65 460 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 365/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2016, č. j. 16 Co 235/2016-153, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2016, č. j. 16 Co 235/2016-153, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2016, č. j. 14 C 365/2013-131, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 65 460 Kč (po částečném zpětvzetí a zastavení řízení) s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v úhradě odměny advokáta a hotových výdajů vynaložených za obhajobu v trestní věci vedené posléze před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 44/2010. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 65 460 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. V předmětné věci jde o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Předchozím rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, č. j. 14 C 365/2013-55, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 65 460 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), řízení bylo co do částky 1 500 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zastaveno (výrok II) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 175 Kč (výrok III). Tento rozsudek byl zrušen Městským soudem v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 16 Co 153/2015-89, s odůvodněním, že soud prvního stupně se nijak nevypořádal s námitkou žalované o možné (i analogické) aplikaci § 12 odst. 1 písm. b) zákona č 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a též nezkoumal, zda nárok žalobkyně na náhradu škody není v rozporu s dobrými mravy. Za tímto účelem vytkl soudu prvního stupně nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Původní rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen pouze v rozsahu zastavení řízení co do částky 1 500 Kč s příslušenstvím z důvodu zpětvzetí. 4. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 44/2010 vzal soud prvního stupně za prokázané, že usnesením ze dne 27. 4. 2010 bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“), a výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona s tím, že dne 21. 4. 2009 fyzicky napadla poškozenou D. K. tak, že ji úmyslně udeřila pěstí do nosu a do okolí pravého oka, čímž jí způsobila zlomeninu nosních kůstek s posunem osy nosu doleva a dále blokové postavení krční páteře s přetížením šíjových svalů s omezením záklonu a rotace hlavy více vlevo, v důsledku čehož byla poškozená nucena vyhledal lékařské ošetření, kdy se následně podrobila operačnímu zákroku. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2011 byla žalobkyně odsouzena pro uvedené skutky k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Na základě odvolání žalobkyně byl předmětný rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 9 To 318/2011, a věc byla postoupena Úřadu městské části Praha 4 k rozhodnutí o přestupku. Z úředního záznamu Úřadu městské části Praha 11 ze dne 3. 12. 2014 bylo zjištěno, že přestupkovou věc žalobkyně dle § 66 odst. 3 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), odložil z důvodu, že odpovědnost za přestupek zanikla dne 14. 11. 2012. 5. Z doplněného dokazování přestupkovým spisem Městské části Praha-Kunratice HSO 23/2010 v přestupkové věci J. V. bylo zjištěno, že řízení vedené proti J. V., který se měl dopustit přestupku na úseku občanského soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích tak, že měl fyzicky napadnout žalobkyni, která působením tupého násilí stáhnutím na zem o zcela malé síle měla utrpět drobné zhmoždění malíčku pravé ruky, pravé části břicha, kolen a loktů, bylo zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť nešlo o přestupkové jednání, nýbrž nutnou obranu, kdy se obviněný snažil svým jednáním zabránit žalobkyni v útocích na poškozenou D. K. K odvolání žalobkyně bylo na základě přezkumného řízení vydáno Magistrátem hlavního města Prahy nové rozhodnutí, jímž bylo přestupkové řízení zastaveno dle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. Výrokem II tohoto rozhodnutí byla žalobkyně odkázána se svým nárokem na náhradu škody na příslušný soud dle § 70 odst. 2 zákona o přestupcích. 6. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 56 C 105/2011 vzal soud prvního stupně rovněž za prokázané, že žalobkyně uplatnila proti J. V. a D. K. nárok na náhradu škody ve výši 505 200 Kč v důsledku ublížení na zdraví, k němuž mělo dojít dne 21. 4. 2009. Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozhodnutím ze dne 24. 5. 2013, č. j. 56 C 105/2011-205, žalobu zamítl s tím, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaní svým jednáním porušili právní povinnost chovat se tak, aby nedošlo ke škodě na zdraví a že takové jednání žalovaných bylo bezprostřední a hlavní příčinou vzniku škody na zdraví žalobkyně. Nalézací soud naopak vyhodnotil, že to byla žalobkyně, která udeřila žalovanou do obličeje, čím jí způsobila zlomeninu nosu. Žalobkyně tedy porušila svou právní povinnost chovat se tak, aby nedocházelo ke škodě na zdraví, když udeřila žalovanou do obličeje, čímž jí způsobila zlomeninu nosních kůstek. Vzniklá škoda na zdraví žalované byla dle provedeného dokazování následkem působení násilí malé intenzity, které žalobkyně svou ranou pěstí vyvinula, jednání žalobkyně tak bylo dle Obvodního soudu pro Prahu 4 v příčinné souvislosti se vzniklou škodou (na straně D. K.), jíž se soud měl dále zabývat s ohledem na vzájemný návrh žalované na náhradu škody v posuzovaném řízení. Co do výroku o zamítnutí žaloby nabyl rozsudek právní moci. 7. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody u žalované podáním ze dne 18. 12. 2012. Žalovaná k němu podáním ze dne 2. 12. 2013 pouze sdělila, že se jí v rámci mimosoudního projednání přes opakované úsilí nepodařilo zapůjčit předmětný trestní spis, proto nelze skutečnosti tvrzené v žádosti učinit nespornými a uplatněnému nároku vyhovět. 8. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1, 2, 7, 8 OdpŠk, a konstatoval, že výkon práva nesmí být zneužíván k účelům, které se příčí cílům právního pořádku. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyně se sama chovala způsobem, pro který bylo vůči ní zahájeno trestní stíhání. Byť toto jednání bylo nakonec kvalifikováno jako přestupek a věc byla následně odložena pro zánik odpovědnosti žalobkyně, z hlediska dobrých mravů je vyloučena možnost přiznat žalobkyni náhradu škody, kterou vynaložila na své právní zastoupení v trestní věci. 9. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 10. Odvolací soud doplnil dokazování usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 9 To 318/2011, z něhož zjistil, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla postoupena Úřadu městské části Praha 4 k posouzení, zda by žalovaný trestný čin mohl být přestupkem. Městský soud v P