30 Cdo 622/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 622/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 11. 2016 Spisová značka:30 Cdo 622/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.622.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Prodej movitých věcí a nemovitostí Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 326 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 2. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 622/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně adbac Limited, se sídlem 3 Grove Farm, The Street, GU 515RX, Crookham Village, Velká Británie, zastoupené Mgr. Viktorem Hanzelínem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Svahu 176/1, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 235/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, č. j. 29 Co 263/2014-202, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, č. j. 29 Co 263/2014-202, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 12 280 € s příslušenstvím a 94 589 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem celního úřadu. Tvrdila, že na základě exekučního příkazu Celního úřadu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2008 došlo k soupisu movitých věcí (tabákového zboží) ve vlastnictví žalobkyně a jejich umístění do celního skladu. Skutečnost, že se nejedná o zboží ve vlastnictví povinného, nýbrž žalobkyně, musela být žalované zřejmá již při soupisu zboží; přesto žalovaná zboží žalobkyně sepsala a vydala jej až dne 17. 3. 2008. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu tak žalobkyni vznikla škoda představovaná zvýšenými náklady na přepravu zboží (400 €), ušlým ziskem z prodeje zboží (11 880 €), náklady na odborné posouzení kvality zboží při jeho vydání (7 641 Kč), náklady na uskladnění zboží za dobu od jeho vydání do uskutečnění prodeje (24 800 Kč) a konečně náklady zastoupení advokátem při jednání s celním úřadem (62 148 Kč). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2014, č. j. 39 C 235/2009-182, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 50 074,20 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částek 11 880 € s příslušenstvím, 24 800 Kč s příslušenstvím, 19 714,80 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení z částek 400 €, 7 641 Kč a 42 433,20 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III). O zamítnutí nároku žalobkyně na náhradu zvýšených nákladů na přepravu zboží ve výši 400 € včetně části uplatněného příslušenství bylo rozhodnuto již předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2010, č. j. 39 C 235/2009-51, který v tomto rozsahu nabyl právní moci. Soud prvního stupně vyšel z toho, že celní orgán při silniční kontrole dne 14. 1. 2008 zjistil, že pro společnost L.T.B.C., spol. s r. o., u které celní správa evidovala splatný nedoplatek cla v celkové výši 25 949 217,14 Kč, je přepravováno tabákové zboží v hodnotě 58 320 €. Příslušný celní úřad proto dne 15. 1. 2008 vydal exekuční příkaz k prodeji movitých věcí povinné L.T.B.C., spol. s r. o., přepravované tabákové zboží zahrnul do protokolu o soupisu movitých věcí a nechal je umístit v celním skladu. Exekuční příkaz byl povinné L.T.B.C., spol. s r. o., doručen dne 16. 1. 2008; jednatel povinné ještě týž den celní úřad informoval, že podle podmínek přepravy je zboží až do vykládky ve vlastnictví žalobkyně. Dne 17. 1. 2008 a dne 13. 2. 2008 celní úřad vyzval jednatele povinné k prokázání skutečnosti, že sepsané movité věci nejsou vlastnictvím povinné. Dne 1. 2. 2008 vyzval celní úřad k součinnosti při zjištění vlastníka přepravovaného zboží rovněž žalobkyni a přepravce zboží. Na základě zjištěných skutečností celní orgán dne 20. 2. 2008 rozhodl o zastavení exekuce prodejem movitých věcí. K předání zboží žalobkyni došlo dne 17. 3. 2008 poté, co byla provedena jeho inspekce znalcem. Za odborné vyjádření znalce žalobkyně uhradila 7 641 Kč, za právní služby Mgr. Hanzelína v souvislosti s vydáním sepsaných věcí 62 148 Kč; tabákové zboží žalobkyně prodala dne 14. 4. 2008 za částku 46 440 €. Náhradu škody v celkové výši 412 579,60 Kč žalobkyně uplatnila u žalované dne 5. 6. 2008, dne 29. 12. 2008 bylo žalobkyni sděleno, že její nárok nebude uspokojen. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Dospěl k závěru, že v daném případě došlo ze strany žalované k nesprávnému úřednímu postupu, neboť celní orgán v situaci, kdy otázka vlastnictví sepsaného zboží nebyla najisto postavena, „nepřistoupil neprodleně k výzvě k součinnosti třetích osob“, tj. tvrzeného vlastníka zboží a společnosti zajišťující jeho přepravu. Co do výše škody měl soud prvního stupně za prokázaný vznik nákladů žalobkyně na vypracování odborného vyjádření týkajícího se kvality zabaveného zboží, neboť daná komodita (tabák) podléhá rychlé zkáze; tyto náklady činily 7 641 Kč. Za důvodný soud uznal rovněž nárok na náhradu nákladů zastoupení žalobkyně při jednání s celním úřadem, a to v částce 42 433,20 Kč; soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně „je firmou sídlící ve Velké Británii, která nemá v rámci České republiky žádné zastoupení, kdy pro jednání s českými úřady a dosažení vydání zabaveného zboží bylo nutné si zástupce určit“. Ostatní požadované nároky žalobkyně soud zamítl, a to pro nedostatek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (částky 11 880 € s příslušenstvím a 24 800 Kč s příslušenstvím), resp. z důvodu neprokázání vzniku škody (částku 19 714,80 Kč s příslušenstvím). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když v řízení převážně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu že zamítající výrok (II) rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, nabyl právní moci samostatně dne 10. 4. 2014. Odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval a zcela vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl odvolací soud za to, že byly dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť podle něj „došlo k neoprávněnému zadržení majetku ve vlastnictví žalobce a v souvislosti s tím k vydání exekučního příkazu na prodej tohoto movitého majetku“. V souvislosti s výší škody odvolací soud pouze odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně, přičemž k výpočtu nákladů zastoupení žalobkyně podle § 31 odst. 1 OdpŠk odvolací soud poznamenal, že žalobkyně nebyla „účastníkem žádného s ní zahájeného správního řízení“. Přes svůj odlišný právní názor na právní základ uplatněného nároku odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Měla za to, že odvolací soud rozhodl překvapivě, neboť svůj právní názor na posuzovanou věc, který se odlišoval od právního názoru soudu prvního stupně, sdělil žalované až při vyhlášení rozsudku. Žalované tak nebyla dána příležitost uvést argumentaci proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, jež vychází z názoru, že důvodem odpovědnosti žalované za škodu je existence nezákonného rozhodnutí; odvolací soud se tím podle žalované odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, která nepřipouští vydání překvapivého rozhodnutí. Dále žalovaná namítala, že odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda má nárok na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí i ten, kdo nebyl účastníkem řízení, v němž bylo takové rozhodnutí vydáno, a ani jím neměl být. Podle žalované totiž ž