30 Cdo 721/2003 — Nejvyšší soud

30 Cdo 721/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2004 Spisová značka:30 Cdo 721/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.721.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 6 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 721/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce ČT, a. s., proti žalovanému ČTÚ, o přezkoumání správního rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 237/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2002, č.j. 20 Co 198/2002-51, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 28.7.2000 se žalobce domáhal zrušení „správního rozhodnutí čj. 1118/97-603 ze dne 5.6.2000“, jímž ministr dopravy a spojů vyhověl rozkladu telefonní účastnice M. N. a napadené rozhodnutí o výši vyúčtování telekomunikačních úhrad telefonní stanice č. 02/90 74 37 změnil tak, že jmenovaná je povinna zaplatit za každý z měsíců prosinec 1996 a únor 1997 za hovorné částku odpovídající 370 tarifním impulzům, s tím, že ostatní položky telefonního účtu zůstávají beze změny. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31.8.2000, č.j. 6 A 66/2000-9, rozhodl, že „není k projednání věci příslušný“, s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1. V odůvodnění nejprve uvedl, že podle předchozího zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, mohl podat telefonní účastník proti telefonnímu účtu námitky (§ 31 odst. 11 vyhlášky č. 108/1982 Sb.). O nich rozhodovalo Ministerstvo dopravy a spojů v řízení vedeném podle správního řádu. Proti jeho rozhodnutí mohl proto telefonní účastník nebo poskytovatel telekomunikační služby podat rozklad (§ 61 správního řádu), o němž rozhodoval ministr dopravy a spojů. Toto rozhodnutí nabývalo právní moci (§ 52 správ. řádu) a bylo možno je napadnout žalobou ve správním soudnictvím u vrchního soudu. Citovaný zákon byl však zrušen zákonem č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, s účinností od 1.7.2000. Právní vztah, o nějž v dané věci jde (mezi telefonní účastnicí a poskytovatelem služby) vznikl sice za účinnosti předchozího zákona, avšak podle ustanovení § 107 odst. 1 nového zákona, podle něhož není-li uvedeno jinak, řídí se tímto zákonem i právní vztahy vzniklé podle právních předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je nutno jej posuzovat podle „práva nového“. To značí, že žalobce „již po datu 1.7.2000 nemůže hájit své právo stejnou formou tak jako dosud, tedy správní žalobou proti rozhodnutí správního úřadu, ale - ve smyslu nyní platného § 102 odst. 3 - klasickou civilní žalobou (v tomto případě na plnění)“. Vrchní soud dále vycházel z toho, že sama správní žaloba byla ve smyslu posledně uvedeného ustanovení podána včas, nemá však potřebné náležitosti (počínaje označením účastníků a konče formulací petitu); tento nedostatek pokládal za odstranitelný. Dospěl pak k závěru, že „pokud účastník proti rozhodnutí vydanému před 1.7.2000 brojil žalobou na soudě do 30.6.2000, jde o žalobu správní. Pokud tak učinil po tomto datu, nemůže už správní soud o věci jednat, neboť speciální ustanovení § 102 odst. 3 zákona o telekomunikacích jeho věcnou příslušnost (a celý procesní režim správního soudnictví) vyloučilo. Proto věc uzavřel s tím, že podání žalobce, které brojí proti výsledku rozkladového řízení u ministra, je nutno posoudit podle zákona jako žalobu v řízení nalézacím (tedy „pořad práva“) podle třetí části o.s.ř. Pro toto řízení ale není Vrchní soud v Praze věcně příslušný. Příslušnost se tu řídí ustanovením § 9 odst. 1 o.s.ř. (když ze skutečností žalobou tvrzených neplyne, že by tu byla dána příslušnost soudu krajského), takže věcně je příslušný okresní (obvodní) soud“. Vrchní soud proto vyslovil, že není věcně příslušný. Protože jako žalovaný byl označen ČTÚ, mající sídlo v obvodu P. 1, byla věc podle § 104a odst. 1 a § 105 odst. 2 o.s.ř. postoupena místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Vrchní soud uzavřel, že lze předpokládat, že poté, kdy tento soud vyzve žalobce, aby dosavadní nedostatky žaloby odstranil, dojde také ke změně místní příslušnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 13. listopadu 2001, č.j. 21 C 237/200-30, rozhodl tak, že nepřipustil, aby z řízení vystoupil žalovaný ČTÚ a na jeho místo nastoupila M. N., řízení zastavil a účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že z toho, co bylo uvedeno v odůvodnění usnesení vrchního soudu jednoznačně vyplývá, že soud od účinnosti telekomunikačního zákona č. 151/2000 Sb. od 1.7.2000 nemůže rozhodovat tak, jak to bylo možné podle zákona č. 110/1964 Sb. Nemůže být pochybnosti o tom, že obvodní soud není kompetentní k přezkoumání správního rozhodnutí ministra dopravy a spojů, a protože ani žaloba nevykazuje žádné změny v podání tak, aby mohlo dojít k výzvě podle § 43 o.s.ř., nehledě na to, že směřuje vůči jinému subjektu než by měla směřovat, nezbylo než pro nedostatek kompetence k projednání věci řízení zastavit, neboť jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že se jedná o správní žalobu, kterou nelze transformovat na žalobu obecnou, nepřipustil soud žalobcem navrhovanou záměnu účastníků. Městský soud v Praze usnesením v záhlaví označeným k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil a účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se soudem prvního stupně, že se nejedná o žalobu, která by trpěla nedostatky, odstranitelnými postupem podle § 43 o.s.ř. Žalobce uplatnil správní žalobu za účinnosti zákona č. 151/2000 Sb., tedy v době, kdy již správní rozhodnutí v oblasti telekomunikací soudnímu přezkumu prostřednictvím takové žaloby nepodléhalo. Správní žalobu nelze transformovat v žalobu obecnou podle části třetí o.s.ř., neboť jde typově o zcela odlišná řízení s jiným okruhem účastníků a předmětem řízení. Žalobce se přitom ve svém návrhu na záměnu účastníků spokojil s formální změnou v žalované osobě a petitu žaloby, aniž by změnil samotná žalobní tvrzení, odpovídající výlučně správní žalobě. Soud není oprávněn poskytovat žalobci poučení o tom, jak má žalovat a čeho by se měl domáhat, neboť by tím zjevně překračoval svou procesně vymezenou poučovací povinnost dle § 5 o.s.ř. a v konečném důsledku porušoval zaručenou rovnost účastníků občanskoprávního řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37, odst. 3 Listiny základních práv a svobod, § 18 o.s.ř.). Za stavu, kdy byla podána formálně úplná, avšak nepřípustná správní žaloba, bylo třeba aplikovat § 250d odst. 3 o.s.ř., podle něhož měl vrchní soud řízení sám zastavit. Nebylo namístě postupovat věc k řízení obvodnímu soudu, který k rozhodování o správních žalobách příslušný není, a vést žalobce ke změně žaloby, spočívající v uplatnění žaloby obsahově i okruhem účastníků zcela nové mu rovněž nepřísluší. Vrchní soud přitom v rámci rozhodování o postoupení věci při vyslovení věcné nepříslušnosti není z hlediska funkční příslušnosti soudem, který by mohl dávat obvodnímu soudu závazné pokyny k postupu v řízení. V daném případě žalobci nic nebránilo podat včas (ve lhůtě dvou měsíců od doručení konečného správního rozhodnutí) řádnou žalobu podle § 102 odst. 3 zák. č. 151/2000 Sb., jehož formulace je v tomto směru zcela jasná. V současné době mu již tato lhůta ve vztahu k účastnici telefonní stanice marně uběhla a ani změnou žaloby, předpokládanou usnesením vrchního soudu, by nemohla být navrácena. Žalobce v podaném dovolání namítá, že usnesení soudů obou stupňů byla vydána na základě nesprávného právního posouzení věci. Ztotožňuje se s posouzením věci vrchním soudem a dodává, že jím napadené správní rozhodnutí nepochybně nabylo právní moci před 1.7.2000. Ustanovení § 102 odst. 3 nového zákona o telekomunikacích uvádí, že správní rozhodnutí vydaná ve sporech nabývají právní moci marným uplynutím lhůty dvou měsíců k podání žaloby od doručení rozhodnutí správního orgánu. Zde je tedy rozpor, který podle názoru žalobce neodstraňuje poslední věta cit. ustanovení (V případě, že je žaloba zákonným způsobem podána, pravomocné správní rozhodnutí vydané v těchto sporech nemá právní účinky). Pokud by tomu takto bylo v případě správních rozhodnutí, u kterých nastala právní moc před 1.7.2000, mu