30 Cdo 781/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 781/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2018 Spisová značka:30 Cdo 781/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.781.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 1. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 781/2017-301 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) A. S., a b) R. N., zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 153 318 Kč s příslušenstvím žalobci a), o zaplacení 69 690 Kč s příslušenstvím žalobkyni b), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 213/2009, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, č. j. 18 Co 165/2016-258, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 2015, č. j. 13 C 213/2009-196, ve vztahu k žalobci a) ve vyhovujícím výroku I tak, že zamítl žalobu v části, v níž jí soud prvního stupně vyhověl (tj. co do částky 55 752 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně za dobu od 11. 6. 2011 do zaplacení) a dále ve vztahu k oběma žalobcům rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části ve výrocích II, III a IV potvrdil [tj. v zamítavém výroku II vůči žalobci a) co do částky 97 566 Kč spolu s požadovaným příslušenstvím, ve vyhovujícím výroku III vůči žalobkyni b) co do částky 34 845 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně za dobu od 11. 6. 2011 do zaplacení, jakož i v zamítavém výroku IV vůči žalobkyni b) co do částky 34 845 Kč spolu s požadovaným příslušenstvím]. Dále odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky řízení navzájem tak, že žalované vůči žalobci a) právo na náhradu nepřiznal (výrok II napadeného rozsudku odvolacího soudu), a že ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III napadeného rozsudku odvolacího soudu). Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobci – žalobce a) jakožto podílník a žalobkyně b) jakožto právní nástupkyně podílnice paní V. H. podílového fondu FUTURUM AURUM – domáhali náhrady škody za údajný nesprávný úřední postup státu v souvislosti s výkonem dozorové činnosti Ministerstva financí nad investičními společnostmi a investičními fondy v období let 1995–1996. Žalobci podali dovolání „do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud změnil výrok I a potvrdil výroky II a IV rozsudku soudu prvního stupně, a do souvisejících výroků o nákladech řízení“. Jakkoliv žalobci vymezili rozsah dovolání citovaným způsobem, z obsahu dovolání je nepochybné, že napadají rozsudek odvolacího soudu v tom rozsahu, v němž se týká každého z nich, a to v části, v níž každému z nich nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno jejich žalobním požadavkům. Lze tedy shrnout, že žalobce a) napadl dovoláním výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud vůči němu změnil vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně na zamítavý (co do částky 55 752 Kč s příslušenstvím) a potvrdil zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně (ve zbytku žalobního požadavku) a závislé výroky o nákladech řízení; žalobkyně b) napadla dovoláním výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž odvolací soud vůči ní potvrdil zamítavý výrok IV rozsudku soudu prvního stupně (co do částky 34 845 Kč s příslušenstvím) a závislé výroky o nákladech řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání obou žalobců byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňují zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jejich přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolání žalobkyně b) není přípustné dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, nepočítaje v to příslušenství. Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu k žalobci a) a k žalobkyni b) samostatně, neboť se vzájemně nachází v samostatném procesním společenství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2003/2010). Dovolací soud proto odmítl dovolání žalobkyně b) dle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Dovolací soud dále neshledal přípustným ani dovolání žalobce a), neboť žádná z nastolených otázek přípustnost dovolání v intenci citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobce a) vymezil důvod přípustnosti dovolání tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud měl buď odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že jde o otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Takto žalobce a) formuluje následující otázky dovolacího přezkumu a hlediska jejich přípustnosti: 1) jako otázku „momentu vzniku existence nesprávného úředního postupu na straně žalované v období po vydání povolení investiční společnosti“ a „délku lhůty pro učinění opatření vůči investiční společnosti po doručení zprávy o hospodaření ISF (Investiční společnost Futurum, a. s.) a PFFA (podílový fond FUTURUM AURUM) Ministerstvu financí ČR“. Tuto otázku měl odvolací soud posuzovat rozdílně od ustálené judikatury dovolacího soudu, přičemž žalobce a) výslovně označuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, dále 2) otázku „existence nesprávného úředního postupu na straně žalované spočívající v posouzení okamžiku nutnosti zásahu státu vůči investiční společnosti, tj. délky lhůty pro přijetí opatření státem dle zákona o investičních společnostech a investičních fondech od přijetí účetní závěrky“, která neměla být dosud dovolacím soudem „jasně“ řešena, dále 3) otázku „komplexního posouzení porušení povinností státu při výkonu dohledu nad investiční společností“, v níž žalobce a) tvrdí rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, a 4) otázku „jaká opatření ze strany státu měla být provedena po zjištění nedostatků na straně investiční společnosti, jež by mohla vést k zabránění odčerpání peněžních prostředků z investiční společnosti“. V této otázce se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013. Nejvyšší soud se zabýval žalobcem a) předestřenými otázkami z hlediska přípustnosti dovolání, zda se odvolací soud napadeným rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či nikoliv a dospěl k následujícím závěrům. Otázky ad 1) a ad 2) ohledně okamžiku vzniku existence nesprávného úředního postupu na straně žalované se zřetele