30 Cdo 802/2020 — Nejvyšší soud

30 Cdo 802/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2020 Spisová značka:30 Cdo 802/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.802.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 11. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 802/2020-177 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce T. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvo vnitra, identifikační číslo osoby: 00007064, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o uložení povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 301/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2018, č. j. 69 Co 89/2018-47, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 30. 11. 2015 domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v souvislosti s postupem příslušných orgánů Policie ČR v Ústí nad Labem, Úřadu městského obvodu Ústí nad Labem a Úřadu městské části Praha 16 a Magistrátu města Ústí nad Labem, a to ve formě konstatování, omluvy a peněžitého zadostiučinění ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím, a dále aby žalované byla uložena povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku ve všech spisových materiálech Policie České republiky, obvodního oddělení Ústí nad Labem ve věci sp. zn. KRPU-96194/PŘ-2014-041013, Úřadu městského obvodu Ústí nad Labem – město ve věci sp. zn. Přest. M011526/14/2014/BílkD-7, Úřadu městské části Praha 16, občansko správního odboru ve věci sp. zn. 001721/15/00S, Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru kontroly ve věci sp. zn. MM/OK/PD/41303/14/MacDa, a v evidencích a databázích těchto orgánů veřejné moci zlikvidovat všechny nepravdivé osobní údaje označující žalobce za pachatele nebo podezřelého z přestupku, a ve stejné lhůtě ve všech těchto spisových materiálech, evidencích a databázích těchto orgánů veřejné moci doplnit tam uvedené osobní údaje žalobce o údaj, že se žalobce vlastníkem vozidla XY, RZ: XY, stal až ode dne 28. 4. 2014, a s předmětnými případy přestupků nemá žalobce nic společného (dále jen „předmětný nárok na likvidaci nepravdivých osobních údajů a doplnění o další údaje“). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2017, č. j. 26 C 408/2015-185, bylo řízení v části týkající se předmětného nároku na likvidaci nepravdivých osobních údajů a doplnění o další údaje vyloučeno k samostatnému řízení. Soud I. stupně nejprve usnesením ze dne 11. 10. 2017, č. j. 26 C 301/2017-9 (dále jen „předchozí rozhodnutí“) rozhodl tak, že se předmětné řízení zastavuje a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů; předchozí rozhodnutí bylo k odvolání žalobce změněno usnesením odvolacího soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. 69 Co 417/2017-25 (dále jen „měnící rozhodnutí“) tak, že se řízení nezastavuje, s odůvodněním, že v dané věci je třeba vyslovit nepříslušnost civilního soudu a rozhodnout o postoupení věci příslušnému správnímu soudu. S ohledem na vázanost právním názorem odvolacího soudu proto byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 1. 2018, č. j. 26 C 301/2017-31, vyslovena věcná nepříslušnost (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému (výrok II.). Proti tomutu rozhodnutí bylo podáno odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dovoláním napadeným usnesením tak, že usnesení soudu I. stupně bylo potvrzeno. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že v případě předmětného nároku na likvidaci nepravdivých osobních údajů a doplnění o další údaje se jedná o požadavek, aby soud orgánu veřejné moci nařídil odstranění stavu, který měl vzniknout v důsledku namítaných úkonů orgánů veřejné moci při realizaci jejich pravomoci, přičemž soudy v občanském soudním řízení nemají pravomoc uložit orgánu veřejné moci to, co žalobce požaduje, a to ani dle zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“), ani podle jiného předpisu soukromého práva, neboť žalobcem namítaný (zpochybňovaný) úkon orgánu veřejné moci vůči jeho osobě není dle názoru odvolacího soudu soukromoprávním vztahem, ale vztahem vyplývajícím z veřejnoprávních předpisů, jak ostatně odvolací soud konstatoval již v odůvodnění měnícího rozhodnutí s odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (k tomu konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 942/2016). Odvolací soud neshledal žádný důvod k odchýlení se od svého právního názoru s tím, že opětovně konstatoval, že se žalobce v předmětném řízení domáhá ochrany svého veřejného subjektivního práva před zásahy ze strany orgánů veřejné moci (správních orgánů), k jehož řešení jsou věcně příslušné soudy ve správním soudnictví, a proto opětovně odmítl závěr žalobce, že věcně příslušným k projednání věci je soud I. stupně jako soud rozhodující v občanském soudním řízení. Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny byly, a to konkrétně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 942/2016, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012, avšak mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, podle jakého ustanovení hmotného práva se řídí předmětný nárok na likvidaci nepravdivých osobních údajů a doplnění o další údaje, s tím, že dovolacímu soudu předkládá tři možnosti řešení, a to, zda se jedná o tzv. odstraňovací návrh v rámci práva na ochranu osobnosti dle soukromého práva dle § 13 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a dle § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nebo zda se jedná o nárok na likvidaci osobních údajů dle § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), nebo zda se jedná o žalobu na ochranu před nezákonným zásahem dle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Dovolatel dále namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, který soud je věcně příslušný k projednání předmětného nároku na likvidaci nepravdivých osobních údajů a doplnění o další údaje, zda soud v občanském soudním řízení (dle § 7 odst. 1 o. s. ř.) nebo soud ve správním soudnictví (dle § 2 s. ř. s.). Nadto dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že v uvedených rozhodnutích dovolacího soudu, a to konkrétně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 942/2016, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3279/2012, není přímo řešena otázka, zda je předmětný nárok na likvidaci nepravdivých osobních údajů a doplnění o další údaje nárokem na likvidaci osobních údajů dle § 21 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, a proto se dle názoru dovolatele jedná o otázku, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.". Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení § 237 o. s. ř. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné p