30 Cdo 999/2015 – Nejvyšší soud

30 Cdo 999/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně České republiky – Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, se sídlem v Brně, Polní 41, proti žalovaným 1) obci Hostěnice, se sídlem v Hostěnicích 57, identifikační číslo osoby 004 88 51, zastoupené Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 6, a 2) M. K., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaných 1) P. G., a 2) Ing. M. M., obou zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem shora, o určení neplatnosti smluv, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 28 C 192/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 13 Co 394/2012-137, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 13 Co 394/2012-143, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 13 Co 394/2012-137, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 13 Co 394/2012-143, jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. června 2012, č. j. 28 C 192/2010-103, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Brno-venkov (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2012, č. j. 28 C 192/2010-103, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti označené převodní smlouvy (jejímž předmětem byl prodej specifikovaného obecního nemovitého majetku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována k podání této žaloby. Soud prvního stupně svůj právní názor odůvodnil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 24. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2743/2004, v němž se uvádí, že státní zastupitelství může podat návrh na zahájení občanského soudního řízení o neplatnost smlouvy o převod vlastnictví podle § 42 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZSZ“ nebo „zákon o státním zastupitelství“), jen v případě, kdy hmotné právo dispozici s majetkem zásadně dovoluje a z této dovolenosti stanoví výjimky. V daném případě se ovšem o takovouto výjimku nejedná. Zákon o obcích upravuje postup, který je třeba dodržet proto, aby smlouvy o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce byly platné. Pokud obec převádí svůj nemovitý majetek, je rozhodování o takovém převodu vyhrazeno podle § 85 obecního zřízení obecnímu zastupitelstvu s tím, že podle § 103 odst. 1 téhož zákona, jsou úkony, které nesplňují podmínku předchozího schválení zastupitelstvem obce od počátku neplatné. Ustanovení § 85 obecního zřízení tak není ustanovením omezujícím obce jako vlastníka nemovitostí v rozhodování o nakládání (nestanoví výjimky, kdy nelze nemovitý majetek obce převádět), nýbrž pouze určuje, který z orgánů obce je oprávněn takový úkon učinit. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví tohoto rozhodnutí uvedeným rozsudkem ve znění opravného usnesení napadený prvoinstanční rozsudek (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že § 85 ve spojení s § 103 odst. 1 zákona o obcích není ustanovením omezujícím volnost obce při uzavírání smluv o převodu vlastnictví k nemovitostem ve smyslu § 42 ZSZ. Jedná se o ustanovení, které upravuje předpoklady, za nichž je právní úkon obce týkající se nabývání a převodu nemovitých věcí platný, a postup, který má předcházet platnému uzavření takového právního úkonu. Citované ustanovení nijak neomezuje smluvní volnost obce jako účastníka občanskoprávních vztahů týkajících se nemovitých věcí; je pouze ustanovením, které podmiňuje platnost jinak dovoleného právního úkonu, který činí za obec její starosta, předchozím schválením zastupitelstvem obce. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje (ve stručnosti shrnuto z její dovolací argumentace) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v řešení právní otázky týkající aplikace § 85 a § 103 odst. 1 zákona o obcích (se závěrem, že zde nejde o smluvní omezení obce, nýbrž o stanovení podmiňující platnost předmětného majetkoprávního úkonu obce), která dílem nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, respektive, při jejímž řešení se dílem odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka ve svém podrobném dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 899/99, na jehož podkladě pak dále rozvíjí svou právní argumentací ústící v závěr, že jí v daném případě svědčí ve smyslu § 42 aktivní věcná legitimace. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve smyslu podané žaloby a v závislosti na tomto výroku rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaná 1) ve svém písemném vyjádření k dovolání naopak přisvědčila právnímu závěru soudu prvního stupně i odvolacímu soudu v tom, že § 85 ve spojení s § 103 odst. 1 zákona o obcích není ustanovením omezujícím smluvní volnost obce při uzavírání smluv o převodu vlastnictví k nemovitostem ve smyslu § 42 ZSZ, když naopak takovým ustanovením je kupříkladu § 39 zákona o obcích, který jako omezující podmínku pro uzavření smlouvy stanovuje zveřejnění záměru obce takovou smlouvu uzavřít. Žalobkyně nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby o určení absolutní neplatnosti právního úkonu, neboť uzavřením žalované smlouvy nedošlo k porušení omezení smluvní volnosti, protože byly dodrženy podmínky § 39 zákona o obcích, smlouva nebyla proti dobrým mravům a ani nijak jinak cíleně nepoškodila stát, který státní zastupitelství v tomto sporu reprezentuje. Žalovaná 1) z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl. Žalovaná 2) a vedlejší účastníci na straně žalovaných se ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně rovněž ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem v jeho rozsudku, který podle jejich názoru rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 899/99 není rozhodnutím, které by spornou otázku řešilo jinak, než soudy obou stupňů v této věci, neboť se k otázce výkladu § 42 ZSZ ve vztahu k právním úkonům obce nevyjádřil, když řešil ve vztahu k cit. ustanovení pouze to, že v případě žaloby podané podle tohoto zákonného ustanovení je aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. vyloučena. V odůvodnění rozhodnutí dovolací soud navíc výslovně uvádí, že výklad pojmu omezení smluvní volnosti účastníka dovolací soud neprováděl, neboť pouhá úvaha dovolatele v tomto smyslu dovolací přezkum nezakládá. Dovolací soud by proto měl dovolání žalobkyně zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s přihlédnutím k § 3028 odst. 2 o. z. konstatuje, že právní otázka zda v případě absence rozhodnutí zastupitelstva obce o převodu obecního nemovitého majetku je státní zastupitelství ve smyslu § 42 ZSZ aktivně věcně legitimováno k podání žaloby o určení neplatnosti převodní smlouvy, kterou za převádějící obec při absenci předchozího rozhodnutí zastupitelstva obce uzavřel starosta této obce, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání žalobkyně je tedy ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je – jak bude rozvedeno níže – i důvodné. V posuzované věci je nesporné, že žalovaná 1) coby prodávající prostřednictvím svého tehdejšího starosty V. H. uzavřela dne 5. prosince 2001 s kupujícím Z. Š. kupní smlouvu, jejímž předmětem byly (obecní) pozemky p. č. 143/2, p. č. 143/4 a p. č. 274/39 v katastrálním území H., aniž by o tomto majetkoprávním úkonu obce rozhodlo tehdejší zastupitelstvo obce. Soud prvního stupně stejně jako později odvolací soud dospěly k závěru, že žalobkyni nesvědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby ve smyslu § 42 ZSZ, neboť v daném případě (tím, že o majetkoprávním úkonu obce zastupitelstvo obce vůbec nerozhodlo) se nejedná o porušení smluvní volnosti obce ve smyslu § 42 ZSZ. V daném období přitom právní regulace týkající se dané materie byla tvořena těmito pravidly chování: Podle § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích (obecní zřízení) ve znění k datu uzavření předmětné kupní smlouvy (dále též „zákon o obcích“ nebo „obecní zřízení“), starosta zastupuje obec navenek. Úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, může starosta provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou tyto právní úkony od počátku neplatné. Podle § 85 písm. a) zákona o obcích je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o nabytí a převodu nemovitých věcí