31 Cdo 1096/2000 — Nejvyšší soud

31 Cdo 1096/2000 citace  Název judikátu:Vyklizení bytu. Náhradní byt. Dobré mravy. Právní věta: Při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatek tohoto titulu nezpůsobil. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2002 Spisová značka:31 Cdo 1096/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:31.CDO.1096.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhradní byt Náhradní ubytování Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:59 / 2003 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 31 Cdo 1096/2000 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního kolegia složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Hany Müllerové, JUDr. Františka Baláka, JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Ing. Jana Huška, JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr. Karla Podolky, JUDr. Milana Pokorného, CSc. a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně P. Č., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1. V. S., 2. O. S. a 3. D. S., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 260/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 1999, č.j. 35 Co 472/99 – 62, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 1999, č.j. 35 Co 472/99 – 62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 3. 1999, č. j. 26 C 260/98 – 34, uložil žalovaným povinnost, aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidili a vyklizený žalobkyni předali byt č. 1, sestávající ze 3 pokojů a kuchyně s příslušenstvím I. kategorie, umístěný v přízemí domu čp. 1764, P., katastrální území K. (dále též jen \\\"předmětný byt\\\" nebo \\\"byt\\\"), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Obvodní soud vzal za prokázáno, že žalovaní užívají předmětný byt (který je bytem domovnickým) od roku 1991, že pracovní poměr prvního žalovaného a druhé žalované s OÚNZ P. (později SAAZ P.) trval do roku 1993, že předpokladem užívání předmětného bytu bylo trvání \\\"hlavního\\\" pracovního poměru těchto žalovaných s OÚNZ P. (SAAZ P.), a že v pracovních smlouvách týkajících se \\\"hlavního\\\" pracovního poměru se tito žalovaní zavázali vyklidit předmětný byt nejpozději v den ukončení pracovního poměru. Obvodní soud zároveň dovodil, že nebyl naplněn předpoklad vzniku práva užívání bytu dohodou o jeho odevzdání a převzetí (v daném případě dohodou o užívání bytu, uzavřenou dne 18. 4. 1991 mezi právním předchůdcem žalobkyně OÚNZ P. a prvním žalovaným), stanovený v § 154 a násl. obč. zák. v tehdy platném znění, protože zde nebylo rozhodnutí o přidělení bytu orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty nebo jiné skutečnosti stanovené zákonem, a že proto žalovaní užívají předmětný byt \\\"protiprávně\\\". Nájemní vztah k předmětnému bytu nevznikl ani později, neboť nájemní smlouva mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanými nebyla uzavřena ani konkludentně. Žalobu na vyklizení předmětného bytu tak obvodní soud shledal důvodnou a při úvaze o lhůtě k vyklizení vyšel z výše citovaného zjištění, že předmětný byt mohli žalovaní užívat jen po dobu trvání \\\"hlavního\\\" pracovního poměru, který skončil již v roce 1993, a že si \\\"od této doby musí být vědomi povinnosti byt vyklidit\\\". K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 1999, č. j. 35 Co 472/99 – 62, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé \\\"jen tak\\\", že žalovaní jsou povinni vyklidit předmětný byt do patnácti dnů poté, co jim bude zajištěn náhradní byt; jinak tento rozsudek ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení potvrdil a zavázal všechny žalované, aby žalobkyni společně a nerozdílně nahradili náklady odvolacího řízení. Odvolací soud provedl další dokazování listinami a učinil z něho skutkové zjištění, že první žalovaný byl do února 1999 hlášen u úřadu práce a pobíral podporu v nezaměstnanosti, druhá žalovaná pracuje od ledna 1998 (předtím byla rovněž nezaměstnaná, ale podporu nepobírala), třetí žalovaný byl zaměstnán pouze \\\"brigádně\\\" a \\\"momentálně je nezaměstnaný\\\", že nedoplatek na úhradě za užívání bytu činil do listopadu 1999 částku 62.122,- Kč, a že od dubna 1999 žalovaní dluh postupně splácejí. Poté dospěl – shodně se soudem prvního stupně – k závěru, že požadavek žalobkyně na vyklizení předmětného bytu je důvodný. Dovodil, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť dohoda o užívání bytu ze dne 18. 4. 1991, uzavřená podle § 155 odst. 1 obč. zák. v tehdy platném znění, kterou žalovaní považovali za platný titul k bydlení, je v důsledku absence rozhodnutí o přidělení bytu podle § 154 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná, a že ani v době následné nesměřovaly projevy vůle právních předchůdců žalobkyně a žalovaných k uzavření nové nájemní smlouvy. Zatímco ale soud prvního stupně žalovaným uložil, aby vyklizovací povinnost splnili do patnácti dnů od právní moci rozsudku, odvolací soud, vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a s poukazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, vázal vyklizení žalovaných z předmětného bytu na předchozí zajištění náhradního bytu. Důvody, pro něž vyklizení podmínil zajištěním této bytové náhrady, shledal v tom, že žalovaní, kteří v bytě bydleli od roku 1991, byli až do zahájení řízení (tj. do roku 1998) přesvědčeni, že mají platný právní titul v podobě dohody o užívání bytu, podle níž jim měl být předmětný byt přenechán do užívání na dobu neurčitou; přitom zdůraznil, že žalovaní \\\"nedostatky dohody o užívání bytu nijak nezpůsobili\\\".Ve vztahu ke zjištění o nedoplatku na úhradách za užívání předmětného bytu odvolací soud uvedl, že tento dluh byl způsoben dočasnou nezaměstnaností žalovaných, a že poté, kdy první žalovaný získal nové zaměstnání, žalovaní dluh pravidelně splácejí. Uzavřel tedy, že žalobkyni (vlastníku předmětného bytu) lze v daném případě výjimečně odepřít podle § 3 odst. 1 obč. zák. právo na bezpodmínečné vyklizení bytu žalovanými (§ 126 odst. 1 obč. zák.), a z této úvahy pak vyvodil rozhodnutí o změně napadeného rozsudku tak, že vyklizovací povinnost je vázána na zajištění náhradního bytu (v odůvodnění užil pojmu \\\"bytová náhrada\\\" bez bližší konkretizace). Proti rozsudku odvolacího soudu (výlučně proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyklizovací povinnost žalovaných byla vázána na zajištění náhradního bytu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. (správně § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), a v němž důvody dovolání podřadila ustanovením § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) spatřuje – i v návaznosti na nesprávné zjištění soudu, které není podloženo důkazy – v tom, že odvolací soud vázal povinnost žalovaných k vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu, ačkoliv \\\"nárok na náhradní byt v daném případě není zákonem dán\\\". V rámci kritiky právního posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) vyjádřila dovolatelka názor, že odvolací soud, který své rozhodnutí odůvodněné aplikací § 3 odst. 1 obč. zák. opřel také o \\\"stanovisko\\\" Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. \\\"Cdon 51/96\\\" (správně sp. zn. 3 Cdon 51/96), převzal tam uvedený právní názor \\\"bez dalšího, tj. bez ohledu na okolnosti konkrétního případu\\\". To podle dovolatelky znamená, že odvolací soud svým rozsudkem \\\"konstituoval neexistující právo, přičemž omezil vlastnické právo dovolatelky\\\". Výtka nesprávného právního posouzení věci se vztahovala též k závěru odvolacího soudu, že aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je odůvodněna i tím, že žalovaní se \\\"dostali do finančních obtíží a z tohoto důvodu nemohli řádně platit úhradu za byt\\\". Dovolatelka se zabývala příjmovou situací třetího žalovaného, dovozovala, že přistupoval neodpovědně k povinnosti přispívat na potřeby společné domácnosti, a vyjádřila názor, že pokud to jeho rodiče (první dva žalovaní) tolerovali, nemůže to jít k tíži dovolatelky. Zdůraznila, že ke dni rozhodování odvolacího soudu byla prokázána existence dluhu žalovaných na úhradě za byt ve výši 62.122,- Kč (byť z