31 Cdo 1774/2023 – Nejvyšší soud

31 Cdo 1774/2023-1148 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Marka Doležala, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Pavla Horňáka, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Pavla Příhody, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., JUDr. Pavla Simona a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce R. P. zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti žalované O2 Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4, Michle, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o zaplacení částky 2 023 799 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 100/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 72 Co 302/2019-939, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 72 Co 302/2019-939, se s výjimkou výroku III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se ve zde souzené věci domáhal z titulu nároku na odškodnění obchodního zástupce, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2 023 799 Kč s úrokem z prodlení. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 14. 9. 2015, č. j. 60 C 100/2014-232, nejprve žalobě částečně vyhověl, Městský soud v Praze jako soud odvolací však usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 72 Co 52/2016-296, toto rozhodnutí zrušil pro nedostatek skutkových zjištění a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 60 C 100/2014-816, tentokrát žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení. 4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a právní předchůdkyní žalované (dále též jen „žalovaná“) byla dne 1. 1. 1998 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, jejímž předmětem byly nabídka a prodej telekomunikačních služeb poskytovaných žalovanou v systému NMT 450 a GSM, dodávky a prodej mobilních telefonů, jejich příslušenství a případně dalších produktů a péče o účastníky. Ke dni 31. 3. 2010 došlo z důvodu výpovědi žalované k zániku právního vztahu z této smlouvy. Podle smlouvy žalobci náležely jednorázové odměny za všechny jednotlivé smlouvy, které uzavřel pro žalovanou, a tyto odměny mu byly vyplaceny. V roce 2006 a 2007 žalobce sice získával pro žalovanou nové zákazníky, případně se stávajícími zákazníky uzavíral další smlouvy, např. na jiný produkt, nebo s nimi prodlužoval smlouvy, avšak ty ani při zohlednění délky tarifního závazku v maximálním rozsahu, která v daných letech činila 30 měsíců, nepřesáhly datum 31. 3. 2010. Z období let 2008 a 2009 přesáhlo datum 31. 3. 2010 celkem 431 závazků, z čehož nových smluv bylo 155 a změny závazků představovaly číslo 276. 5. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce prokázal, že pro žalovanou získal nové zákazníky a také rozvíjel obchod se zákazníky stávajícími, za tuto svoji činnost pak dostal od žalované řádně zaplaceno. Na žalobci dále bylo, aby uvedl jasně a určitě, jaké výhody žalovaná z takovýchto obchodů má, což neučinil, a neprokázal tedy, že by žalovaná měla ze zákazníků získaných žalobcem i po ukončení spolupráce podstatné výhody. Soud prvního stupně dodal, že s ohledem na tuto skutečnost se již podrobněji nezabýval dalším předpokladem pro výplatu odškodnění, a to tím, zda je spravedlivé. 6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II) a zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení (výrok III). 7. Odvolací soud se při posouzení předpokladů pro vznik nároku na odškodnění podle § 669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), zabýval otázkou, zda žalobce ukončením smlouvy ztratil provize, které vyplývají z obchodů uskutečněných se zákazníky, které nově získal nebo se kterými významně rozvinul obchod, a dospěl k závěru, že nikoliv. Zdůraznil, že provize za zprostředkování obchodů byly sjednány jako jednorázové a všechny byly žalobci řádně vyplaceny, a vyjádřil názor, že žalobcova argumentace provizemi, na které by hypoteticky získal nárok uzavíráním dalších obchodů, ať už se stávajícími či s novými zákazníky, nárok na odškodnění ve smyslu § 669 obch. zák. neodůvodňuje. Uzavřel, že žalobce sice získal nové zákazníky a také rozvíjel obchod se zákazníky stávajícími, ze kterých mohla mít žalovaná výhody i po ukončení smlouvy o obchodním zastoupení, za tyto obchody však žalobci zaplatila provize podle smlouvy, placení odškodnění by tedy nebylo spravedlivé ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. a již z tohoto důvodu nelze žalobě vyhovět. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek spočívá jednak na řešení otázky hmotného práva, kterou odvolací soud řešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nicméně tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jednak na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. 9. Dovolatel polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož ztracenými provizemi ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. jsou provize, které by zástupce „jinak z již uskutečněných obchodů dostával“, vyjádřeným v jeho rozsudcích ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1531/2015 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), jakož i v řadě dalších navazujících rozhodnutích. Poukazuje na to, že provize, které mu žalovaná zaplatila, mu zaplatila za obchody, jež uzavřel, ale nezaplatila mu odškodnění za výhody z obchodů, které měla po ukončení zastoupení se zákazníky, které pro ni získal nebo s nimiž rozvinul obchod. Prosazuje názor, že ztracená provize nemůže být nezaplacená provize za uzavřené obchody, neboť na tu má obchodní zástupce právo podle smlouvy, a pak to musí být jedině provize za obchody, které zástupce neuzavřel a které měl zastoupený po ukončení zastoupení se zákazníky, které pro něho zástupce získal nebo s nimiž rozvinul obchod, tedy provize, které by obchodní zástupce hypoteticky získal, nebýt ukončení zastoupení. To podle dovolatele odpovídá závěru Evropské komise ze dne 23. 7. 1996 o provádění čl. 17 směrnice Rady č. 86/653/EHS ze dne 18. 12. 1986, o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců. 10. V pasáži vztažené k signalizované otázce procesního práva dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Ústavního soudu (od nálezu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1891/18, uveřejněného pod č. 91/2018 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a Nejvyššího soudu (od rozsudku ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1177/2005, a usnesení ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011), neboť navzdory odvolací námitce ponechal bez povšimnutí, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal se zamítnutím jeho důkazních návrhů. Soud prvního stupně totiž veškeré jeho důkazní návrhy při jednání dne 30. 1. 2019 zamítl pro nadbytečnost, aniž by rozhodnutí blíže zdůvodnil, a následně rozhodl na základě neunesení důkazního břemene z jeho strany. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4834/2016) lze přitom rozhodnout na základě neunesení důkazního břemene tehdy, byly-li řádně a úplně provedeny důkazy navržené účastníkem, ledaže jde o důkazy, jimiž nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány. V rozporu s judikaturou dovolacího soudu (s rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013) měl být procesní postup odvolacího soudu též proto, že odvolací soud nevzal zřetel na jeho informační deficit a na vysvětlovací povinnost žalované. 11. Odvolací soud se měl odchýlit od judikatury Ústavního soudu (od nálezu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18, uveřejněného pod č. 92/2019 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a od nálezu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, uveřejněného pod č. 86/2017 tamtéž) rovněž v tom ohledu, že se vůbec nevypořádal s jeho argumentací předestřenou v průběhu odvolacího řízení. Pochybit měl též v tom, že nikterak nereagoval na to, že se soud prvního stupně v rozporu s § 226 odst. 1 občanského soudního řádu neřídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí. 12. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a