31 Cdo 2955/2023 – Nejvyšší soud

31 Cdo 2955/2023-368 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., JUDr. Pavla Horňáka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., JUDr. Pavla Příhody, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., JUDr. Pavla Simona, JUDr. Petra Šuka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. K.,  zastoupeného Mgr. Milanem Lukendou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1009/24, proti žalované SeneCura s. r. o. se sídlem v Praze 5, Ke Smíchovu č. 1144/144, IČO 24677035, zastoupené JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská č. 753/27, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 5/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 23 Co 28/2022-334, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2021, č. j. 39 C 5/2017-304, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá; v dalším se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Wünsche, advokáta se sídlem v Praze 2, Italská č. 753/27. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 6. 1. 2017 se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 200 000 Kč „po odečtení zákonných srážek spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. 12. 2016 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 pracoval u žalované jako ředitel korporace a od 1. 7. 2016 (na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016) jako provozní ředitel. Dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 byla nově sjednána mzda ve výši 200 000 Kč měsíčně a konkurenční doložka, ve které se žalobce zavázal zdržet se po dobu 6 měsíců od ukončení pracovního poměru u žalované „výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná či obdobná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“; žalovaná se zavázala za každý měsíc plnění povinností z konkurenční doložky platit žalobci peněžité vyrovnání „ve výši aktuální měsíční mzdy po odečtení případných daní a zákonných srážek“. Účastníci se současně dohodli, že žalovaná může od konkurenční doložky odstoupit po dobu trvání jejich pracovního poměru (mimo jiné) v případě, že „žalovaná podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u žalované či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby žalovaná vůči žalobci sjednaný zákaz konkurence vynucovala či na něm trvala a hradila mu sjednané peněžité vyrovnání“. Žalobce dne 31. 8. 2016 doručil žalované výpověď z pracovního poměru a pracovní poměr skončil ke dni 31. 10. 2016. Dne 20. 10. 2016 žalovaná odstoupila od konkurenční doložky s odůvodněním, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u zaměstnavatele, by nebylo přiměřené ani účelné, aby vůči němu byl sjednaný zákaz konkurence vynucován. Žalobce proti tomu namítal, že konkurenční doložka jej omezila „v hledání nového zaměstnání“, neboť „s vědomím platné konkurenční doložky odmítl pracovní nabídky, které svou povahou odpovídaly činnostem, ve kterých konkurenční doložka žalobce omezovala“, a proto odstoupení od konkurenční doložky považuje „za účelové a protiprávní“. Žalovaná odmítla zaplatit žalobci „kompenzaci, na kterou mu za měsíc listopad 2016 vznikl nárok“. 2. Žalovaná se podané žalobě bránila především tím, že žalobce rozvázal pracovní poměr výpovědí „po pouhých dvou měsících svého působení ve funkci provozního ředitele“. Za tuto dobu nenabyl poznatků či know-how, které by mu umožňovaly pracovat „na srovnatelné pozici u konkurence způsobem, který by žalované mohl ztížit její činnost“, a především, jejichž „ochrana by opodstatňovala“ peněžité vyrovnání „v částce 200 000 Kč hrubého měsíčně“. Odstoupila proto od konkurenční doložky oznámením ze dne 3. 10. 2016, které však žalobce při osobním jednání dne 4. 10. 2016 odmítl převzít. Následně žalovaná doručila oznámení o odstoupení od konkurenční doložky žalobci osobně dne 20. 10. 2016 za účasti svědků. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 39 C 5/2017-174, žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 12. 2016 do zaplacení zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 90 992 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 jako ředitel korporace a od 1. 7. 2016 (na základě dodatku k pracovní smlouvě z téhož dne) jako provozní ředitel. Mzda žalobce byla v pracovní smlouvě sjednána ve výši 100 000 Kč a od 1. 7. 2016 dodatkem k pracovní smlouvě ve výši 200 000 Kč. V dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 strany nově sjednaly rovněž konkurenční doložku a „podmínky jejího odstoupení“; uzavření konkurenční doložky předcházela e-mailová korespondence, „kdy výsledná podoba smlouvy ve znění dodatku byla výsledkem dohody obou stran“. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne 31. 10. 2016 na základě výpovědi žalobce ze dne 31. 8. 2016 bez uvedení důvodu. Ještě před skončením pracovního poměru žalovaná dne 20. 10. 2016 od konkurenční doložky odstoupila, neboť „vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u zaměstnavatele, nebylo přiměřené ani účelné, aby vůči němu byl sjednaný zákaz konkurence vynucován“. Protože k odstoupení od (platně sjednané) konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele došlo za trvání pracovního poměru ve smyslu „ust. § 310 odst. 4 ZP“ a z důvodu, který si strany sjednaly, soud prvního stupně shledal, že odstoupení od konkurenční doložky je platné; vzhledem k tomu, že to byl žalobce, kdo se rozhodl ukončit pracovní poměr po dvou měsících „v uvedeném pracovním poměru“ a žalovaná „vypověděla“ konkurenční doložku „pro důvod sjednaný ve smlouvě“, neboť netrvala na „ochraně svého know-how“, bylo by podle soudu prvního stupně za dané situace v rozporu s dobrými mravy, aby žalované byla uložena povinnost hradit plnění vyplývající ze sjednané konkurenční doložky. 4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 23 Co 146/2018-222, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 748 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Peckla. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že „s ohledem na pozici žalobce, jeho předchozí profesní zkušenosti a předmět činnosti žalované bylo možno na žalobci spravedlivě požadovat uzavření konkurenční doložky“. Souhlasil rovněž s jeho závěrem, že „byl naplněn důvod pro odstoupení od konkurenční doložky“, neboť „s ohledem na krátkodobost působení žalobce v pozici provozního ředitele“ (od 1. 7. 2016 do data podání výpovědi dne 31. 8. 2016) mohl zaměstnavatel „vyhodnotit“, že v budoucnu není potřeba chránit žalobcem dosud získané informace a know-how; „účastníci specifikovali dostatečně důvody pro možnost odstoupení ze strany zaměstnavatele“ a „žalobce se zaměstnavatelem i dostatečně konzultoval veškeré okolnosti … včetně odstoupení od konkurenční doložky“. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 11. 2020, č. j. 21 Cdo 4779/2018-249, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud s odkazem na svou předchozí rozhodovací praxi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, uveřejněný pod č. 35/2012 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4394/2010, uveřejněný pod č. 145/2012 v časopise Soudní judikatura, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 18/2012) dovodil, že ujednání, které ponechává na „volném uvážení“ zaměstnavatele, zda zaměstnanec v zaměstnání u zaměstnavatele získal takové informace, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu, ve svých důsledcích představuje obdobnou situaci, kdy by zaměstnavatel měl možnost od konkurenční doložky odstoupit „bez uvedení důvodu“ nebo „z kteréhokoliv důvodu“, a je pro rozpor se zákonem absolutně neplatné (srov. § 580 a 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zák