31 Cdo 2955/2023 — Nejvyšší soud

31 Cdo 2955/2023 citace  Právní věta:Zaměstnavatel může odstoupit od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance i na základě smluvního ujednání, podle kterého je zaměstnavatel v uvedené době oprávněn od konkurenční doložky odstoupit bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, popřípadě i na základě jinak obdobně sjednané možnosti odstoupení. V řízení, v němž se zaměstnanec po zaměstnavateli domáhá zaplacení peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky, je však soud povinen poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance, prokáže-li se, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2023 Spisová značka:31 Cdo 2955/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:31.CDO.2955.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Konkurenční doložka Pracovněprávní vztahy Odstoupení od smlouvy Zneužívání výkonu práv a povinností Vázanost nálezem Ústavního soudu Vázanost soudu právním názorem Dotčené předpisy:§ 310 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 31.12.2016 § 2001 o. z. ve znění do 29.12.2016 § 2004 o. z. ve znění do 29.12.2016 čl. 89 odst. 2 předpisu č. 1/1993 Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:11. 1. 2024 Publikováno ve sbírce pod číslem:82 / 2024 Anotace:Soud prvního stupně rozhodl již podruhé ve věci, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 200 000 Kč s úrokem z prodlení jakožto kompenzace, která mu měla vzniknout na základě sjednané konkurenční doložky. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 jako ředitel korporace a od 1. 7. 2016 jako provozní ředitel. V dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 si strany sjednaly konkurenční doložku a podmínky jejího odstoupení, přičemž žalobce skončil svůj pracovní poměr u žalované dne 31. 10. 2016 na základě výpovědi ze dne 31. 8. 2016 bez uvedení důvodu. Ještě před skončením pracovního poměru žalovaná dne 20. 10. 2016 odstoupila od konkurenční doložky podle sjednaného důvodu a netrvala na ochraně svého know-how. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná platně odstoupila od konkurenční doložky pro důvod, který si samy strany ve smlouvě ujednaly, neboť § 310 odst. 4 zák. práce ve spojení s § 2001 o. z. vytváří ústavní garanci svobodného jednání, autonomie vůle a smluvní svobody, přičemž soudy jsou povinny upřednostnit výklad, který nezakládá jejich neplatnost. Z hlediska platnosti jednostranného odstoupení žalované od konkurenční doložky považoval soud prvního stupně za významné, že to byl právě žalobce, který dal výpověď z pracovního poměru, a to po dvou měsících na této pracovní pozici. Podle názoru soudu prvního stupně by bylo v rozporu s dobrými mravy rozhodnout o povinnosti žalované k plnění z konkurenční doložky za situace, kdy žalobce dal sám výpověď po dvou měsících a žalovaná na ochraně svého know-how netrvala. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl. K odvolání žalobce odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, vycházel z jeho skutkových zjištění a ztotožnil se i s právním posouzením ve věci. Uvedl, že se soud prvního stupně dostatečně zabýval posouzením, zda ze strany zaměstnavatele nedošlo ke svévoli nebo zneužití práva odstoupit od konkurenční doložky. Na základě zjištěného tedy odvolací soud uzavřel, že odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky sledovalo legitimní cíl a nebylo výrazem libovůle zaměstnavatele. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž tříčlenný senát, jenž měl věc projednávat dospěl k odlišnému právnímu názoru, proto postoupil věc podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Velký senát se zabýval řešením otázky, zda je zaměstnavatel oprávněn před skončením pracovního poměru jednostranně odstoupit od sjednané konkurenční doložky. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 31 Cdo 2955/2023-368 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., JUDr. Pavla Horňáka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., JUDr. Pavla Příhody, JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., JUDr. Pavla Simona, JUDr. Petra Šuka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. K.,  zastoupeného Mgr. Milanem Lukendou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1009/24, proti žalované SeneCura s. r. o. se sídlem v Praze 5, Ke Smíchovu č. 1144/144, IČO 24677035, zastoupené JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská č. 753/27, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 5/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 23 Co 28/2022-334, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 11. 2021, č. j. 39 C 5/2017-304, ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá; v dalším se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Wünsche, advokáta se sídlem v Praze 2, Italská č. 753/27. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 6. 1. 2017 se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 200 000 Kč „po odečtení zákonných srážek spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. 12. 2016 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 pracoval u žalované jako ředitel korporace a od 1. 7. 2016 (na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016) jako provozní ředitel. Dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 byla nově sjednána mzda ve výši 200 000 Kč měsíčně a konkurenční doložka, ve které se žalobce zavázal zdržet se po dobu 6 měsíců od ukončení pracovního poměru u žalované „výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná či obdobná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“; žalovaná se zavázala za každý měsíc plnění povinností z konkurenční doložky platit žalobci peněžité vyrovnání „ve výši aktuální měsíční mzdy po odečtení případných daní a zákonných srážek“. Účastníci se současně dohodli, že žalovaná může od konkurenční doložky odstoupit po dobu trvání jejich pracovního poměru (mimo jiné) v případě, že „žalovaná podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u žalované či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby žalovaná vůči žalobci sjednaný zákaz konkurence vynucovala či na něm trvala a hradila mu sjednané peněžité vyrovnání“. Žalobce dne 31. 8. 2016 doručil žalované výpověď z pracovního poměru a pracovní poměr skončil ke dni 31. 10. 2016. Dne 20. 10. 2016 žalovaná odstoupila od konkurenční doložky s odůvodněním, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u zaměstnavatele, by nebylo přiměřené ani účelné, aby vůči němu byl sjednaný zákaz konkurence vynucován. Žalobce proti tomu namítal, že konkurenční doložka jej omezila „v hledání nového zaměstnání“, neboť „s vědomím platné konkurenční doložky odmítl pracovní nabídky, které svou povahou odpovídaly činnostem, ve kterých konkurenční doložka žalobce omezovala“, a proto odstoupení od konkurenční doložky považuje „za účelové a protiprávní“. Žalovaná odmítla zaplatit žalobci „kompenzaci, na kterou mu za měsíc listopad 2016 vznikl nárok“. 2. Žalovaná se podané žalobě bránila především tím, že žalobce rozvázal pracovní poměr výpovědí „po pouhých dvou měsících svého působení ve funkci provozního ředitele“. Za tuto dobu nenabyl poznatků či know-how, které by mu umožňovaly pracovat „na srovnatelné pozici u konkurence způsobem, který by žalované mohl ztížit její činnost“, a především, jejichž „ochrana by opodstatňovala“ peněžité vyrovnání „v částce 200 000 Kč hrubého měsíčně“. Odstoupila proto od konkurenční doložky oznámením ze dne 3. 10. 2016, které však žalobce při osobním jednání dne 4. 10. 2016 odmítl převzít. Následně žalovaná doručila oznámení o odstoupení od konkurenční doložky žalobci osobně d