31 Cdo 4291/2009 — Nejvyšší soud

31 Cdo 4291/2009 citace  Právní věta:Rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu lze v rozhodovací činnosti tohoto soudu odstranit jen postoupením věci k rozhodnutí velkému senátu dle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyl-li již odlišný právní názor vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle § 14 odst. 3 uvedeného zákona, anebo nebyl-li již odlišný právní názor vysloven právě velkým senátem. Byl-li nárok na finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uplatněn u soudu, nastalo ve vztahu k němu prodlení ze strany státního orgánu uplynutím zákonné lhůty běžící ode dne doručení žádosti orgánu. Účinky již jednou nastalého prodlení nemohly zaniknout v důsledku změny zákona. Právo na úroky z prodlení se promlčuje jako celek. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 3. 2010 Spisová značka:31 Cdo 4291/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:31.CDO.4291.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Prodlení dlužníka Promlčení Řízení u dovolacího soudu Splatnost pohledávky Úroky z prodlení Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 517 odst. 2 obč. zák. § 13 odst. 3 předpisu č. 87/1991Sb. § 20 odst. 1 předpisu č. 6/2002Sb. § 110 odst. 3 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:25. 3. 2010 Publikováno ve sbírce pod číslem:96 / 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 31 Cdo 4291/2009-360 Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Kateřiny Hornochové, doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr. Blanky Moudré, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Olgy Puškinové, JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., JUDr. Marty Škárové a doc. JUDr. Ivany Štenglové, ve věci žalobkyň: a) Ing. E. Š. a b) M. E. S., obou zastoupených JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 1/93, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2009, č. j. 56 Co 436/2008 – 326, takto: I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2009, č. j. 56 Co 436/2008 – 326, a to v té části výroku I., v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2008, č. j. 39 C 1/93 – 295, v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyním a) a b) úroky z prodlení ve výši 16% z částky 758.558,50 Kč od 21. 12. 2004 do zaplacení. II. Ve stejném rozsahu se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2008, č. j. 39 C 1/93 – 295 a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 3. 9. 2008, č. j. 39 C 1/93 – 295, uložil žalované povinnosti zaplatit žalobkyním a) a b) částku 758.558,50,- Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 16% od 21. 12. 2004 do zaplacení (výrok I.) a zamítl žalobu v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyním a) a b) úroky z prodlení z částky 758.558,50 Kč ve výši 3,0% od 1. 11. 1992 do 14. 7. 1994 a ve výši 16% od 15. 7. 1994 do 20. 12. 2004 (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.). Odvolací soud k odvolání žalované, jež směřovalo proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a proti nákladovému výroku, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok III.). Žalobkyně, jakožto dědičky původního žalobce L. Š., zemř. 14. 10. 1994, se po žalované domáhaly, aby jim vyplatila finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) za nemovitosti, které byly znárodněny a začleněny do stavebních závodů. Původní žalobce byl ke dni zahájení řízení dne 29. 12. 1992 oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Tyto nemovitosti přitom nebylo možno vydat, neboť byly zčásti zastavěny a zčásti převedeny do vlastnictví fyzických osob. Právní předchůdce žalobkyň proto dne 1. 4. 1992 požádal Českou republiku prostřednictvím Ministerstva financí o finanční náhradu. Celková finanční náhrada byla stanovena ve výši 1.031.562,50 Kč, z čehož bylo žalovanou v průběhu řízení vyplaceno formou směnky každé ze žalobkyň 136.502,- Kč, celkem tedy 273.004,- Kč, a k zaplacení tak zbývá 758.558,50 Kč. Tuto částku žalovaná žalobkyním dosud nezaplatila, a ocitla se tak v prodlení, a to nejdříve od 1. 11. 1992, tj., po uplynutí šestiměsíční lhůty (§ 13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění účinném do 7. 6. 1994). S ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovanou podáním ze dne 28. 5. 2008 soud nepřiznal žalobkyním nárok na úroky z prodlení do 20. 12. 2004 dle § 110 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“), když předmětem řízení se příslušenství stalo až za řízení podáním žalobkyň ze dne 13. 12. 2007, došlým soudu dne 21. 12. 2007. Žalobkyně tak mají podle § 517 odst. 2 obč. zák. nárok na příslušenství ve formě úroků z prodlení v zákonné výši podle § 1 a § 3 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění do 27. 4. 2005, tj. 16% ročně. Odvolací soud k tomuto posouzení uvedl jen tolik, že „s dílčími zevrubně odůvodněnými závěry prvostupňového soudu …. o rozsahu úroků z prodlení přiznaných oběma žalobkyním“ se ztotožňuje a odkazuje na ně. Dovolací soud proto přikročil k reprodukci důvodů, které vedly oba soudy k přiznání práva na úroky z prodlení ve prospěch žalobkyň uvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně uvedl, že „ohledně nároku na příslušenství v řízeních o mimosoudních rehabilitacích existují dva právní názory. První z nich reprezentuje mj. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 2 Cdon 723/97 a druhý pak sp. zn. 28 Cdo 1829/2001 a 28 Cdo 2151/2003, který stojí na konstrukci, že neposkytnutí finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., jež nebyla ještě stanovena, nemá povahu dluhu dle § 517 odst. 1 o. z., když jde o nárok, který nebyl ještě realizován, a přiznání úroků z prodlení by přicházelo do úvahy pouze poté, co by rozsudek o přiznání finanční náhrady nabyl právní moci a žalovaná by byla s jejím zaplacením v prodlení. Tento druhý názor však nelze v této věci aplikovat, když nepřiznání nároku na příslušenství by nejen konstruovalo privilegované postavení státu a porušilo by tím ústavní princip rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů (srov. III. ÚS 495/02, zejm. část IVb nálezu), ale bylo by i v rozporu s principem právní jistoty, pokud by v řízení vedeném potomky druhého z bratrů Špačkových u zdejšího soudu pod sp. zn. 27 C 1/93 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 56 Co 491/2004, ohledně týchž nemovitostí, příslušenství přiznáno bylo a v tomto řízení nikoliv.“ Soud prvního stupně se tedy přiklonil k názoru vyslovenému v rozh. NS sp. zn. 2 Cdon 723/97, a nárok na příslušenství v té části, ve které není promlčen, žalobkyním přiznal. Dále uvedl, že „tento závěr navíc logicky podporuje argument žalobkyň, že v době přijetí ZMR (zákona č. 87/1991 Sb.) bylo stanoveno, že výše finančních náhrad se stanoví podle cenových předpisů účinných ke dni účinnosti ZMR 01. 04. 1991, a záměrem zákonodárce tak bylo poskytnout v rámci zmírnění následků křivd takovou finanční náhradu, jejíž výše by se přibližovala k nákladům nutným k tomu, aby si oprávněná osoba mohla opatřit, za nemovitost jí odňatou a kterou již nelze vydat nemovitosti obdobnou. Uvedené také koresponduje i s principy vyjádřenými v jiných ustanoveních ZMR, zejm. v § 7 odst. 3 ošetřujícím princip příp. znehodnocení nemovitosti od jejich odnětí, kde je upravena možnost i za situace, kdy nemovitost vydat lze, že se oprávněná osoba může namísto vydání domáhat finanční náhrady dle § 13 ZMR, a tedy kompenzovat tak zjevnou hodnotovou disproporci mezi stavem v době, kdy jí nebo jejím předchůdcům byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti odňaty, a stavem v r. 1991. Zmírnit následky majetkových křivd, co je ústředním motivem nejen ZMR, ale všech restitučních předpisů, tak do jisté míry může i přiznané příslušenství, když nelze ponechat bez povšimnutí, že žalovaná nárok žalobkyň, resp. původního žalobce, zcela neuspokojila po dobu 15 let, co trvalo toto řízení, dále to, že ve znění ZMR do 7. 6. 1994 byla v ust. § 13 odst. 4 stanovena lhůta 6 měsíců ode dne doručení žádosti o náhradu přísl. orgánu státu, resp. dle čl. IV bodu 1