32 Cdo 1680/2019 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1680/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 6. 2019 Spisová značka:32 Cdo 1680/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1680.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:25. 8. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1680/2019-834 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce L. P., bytem XY, zastoupeného JUDr. Františkem Šáchou, advokátem se sídlem v Kunovicích, V Grni 1636, proti žalované PROPHER, s. r. o., se sídlem v Březové č. p. 126, PSČ 763 15, identifikační číslo osoby 15528260, zastoupené JUDr. Marií Bučkovou, advokátkou se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 332, o zaplacení 632 544 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (4) 8 Cm 206/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2018, č. j. 4 Cmo 78/2018-781, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 536 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Marie Bučkové. Odůvodnění: Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí třetí ve věci) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. (4)8 Cm 206/2005-751, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 433 233 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu mezi žalobcem a Českou republikou (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Odvolací soud tak rozhodl o nároku žalobce na odškodnění, na něž má obchodní zástupce při splnění zákonných podmínek právo v případě ukončení smlouvy o obchodním zastoupení. Odvolací soud vyšel při přezkoumání rozsudku napadeného odvoláním žalobce a jemu předcházejícího řízení ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne 1. 4. 2002 uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, v níž se žalobce zavázal vyhledávat pro žalovanou zákazníky, propagovat a prezentovat její výrobky včetně uvádění nových výrobků na trh a to na území České republiky. Žalobce tuto činnost vykonával do konce roku 2004, když žalovaná smlouvu dopisem ze dne 24. 9. 2004 vypověděla a obchodní zastoupení skončilo uplynutím tříměsíční výpovědní doby ve smyslu § 668 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“). Žalobce realizoval tuto činnost pro žalovanou již i na základě předchozí smlouvy o obchodním zastoupení z roku 1995, nárok na odškodnění, který je předmětem žalobního nároku, však žalobce uplatňoval ze smlouvy uzavřené v roce 2002 a jeho výši dovozoval ve smyslu § 669 odst. 2 obch. zák. z ročního průměru provizí počítaných za dobu trvání smlouvy. Odvolací soud, bez ohledu na nedostatek tvrzení ve vztahu k výši uplatněného nároku, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně především k závěru o nedůvodnosti základu žalobního nároku. Podle shodného posouzení soudů obou stupňů nebyly naplněny zákonné předpoklady vymezené v § 669 odst. 1 obch. zák. pro vznik nároku obchodního zástupce na odškodnění v případě ukončení smlouvy. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná měla i po ukončení obchodního zastoupení výhody z obchodů se zákazníky získanými žalobcem a rovněž tak zjištěné skutečnosti vedly soudy obou stupňů k závěru, že vyplacení odškodnění by nebylo spravedlivé, a to i přesto, že ve smlouvě o obchodním zastoupení byla sjednána konkurenční doložka. Odvolací soud neshledal ani tvrzené pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování. Rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou výrocích napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost spojuje s tvrzením, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. jde o otázku, která již byla dříve dovolacím soudem vyřešena, avšak má být posouzena jinak.“ Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci. Podle mínění dovolatele se odvolací soud dopustil právního pochybení při řešení dvou právních otázek. Jednak při řešení otázky výše odškodnění, pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že zákon stanoví „počítat roční průměr provizí za dobu posledních pěti let výkonu obchodního zastoupení nikoli za dobu trvání smlouvy, pokud tato trvala méně než 5 let“. Dále směřuje své námitky do řešení otázky, zda i po skončení smlouvy o obchodním zastoupení měla žalovaná výhody z obchodů se zákazníky, jež získal žalobce nebo s nimiž žalobce významně rozvinul obchod. Dovolatel s odkazem na znění § 669 odst. 2 obch. zák. poukazuje na neoprávněnost výtky, kterou měl odvolací soud proti uplatněné výši odškodnění, pokud ji žalobce dovozoval z ročního průměru provizí počítaných za dobu trvání smlouvy o obchodním zastoupení. Akcentuje, že v souladu se zákonem stanovil výši odškodnění jako roční průměr provizí vyplacených mu žalovanou za celé smluvní období, které trvalo pouze třicet měsíců, tj. od 1. 4. 2002 do 31. 12. 2004, přičemž jako důkaz o výši tohoto příjmu předložil výpisy ze svého účtu a vzájemně odsouhlasené zápočty pohledávek. Byť jeho celková spolupráce se žalovanou s ohledem na předchozí smlouvu trvala více než 5 let a výpočet odškodnění za posledních 5 let trvání obchodního zastoupení by byl pro něj vzhledem k rozsahu činnosti v letech 2000 a 2001 mimořádně výhodný, nepožadoval stanovit výši provize za posledních 5 let, neboť to ze zákona nevyplývalo a jednak došlo k uplynutí skartační lhůty na straně žalované pro předložení dokladů o výši provizí za minulé období. Vysvětluje, že délku obchodního zastoupení uvedl pouze a především pro posouzení jeho nároku z hlediska korektivu ekvity. Tím chtěl zdůraznit skutečnost, že žalovaná byla po dobu cca 10 let při sjednávání obchodů závislá na jeho činnosti. Dovolatel rovněž označuje napadené rozhodnutí v otázce délky období rozhodné pro výpočet výše odškodnění za překvapivé – soud prvního stupně tuto otázku vůbec neřešil a odvolací soud ji při odvolacím jednání neotevřel, čímž ho zbavil možnosti se v tomto směru vyjádřit. Právního pochybení se dopustil odvolací soud podle dovolatele i při posouzení otázky, zda žalovaná měla výhody ze vzájemné spolupráce i po skončení smlouvy o obchodním zastoupení. Namítá, že nesprávné právní posouzení je důsledkem závažného pochybení při hodnocení důkazů, které odvolací soud provedl v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Dovolatel se ohrazuje proti generalizování ojedinělých případů o neodvádění tržeb a opožděnosti zápočtů, jakož i proti nepřípustnému subsumování činnosti obchodního zástupce pod jakousi závislou činnost, odpovídající pracovně-právnímu vztahu. Poukazuje na to, že i sama žalovaná výslovně potvrdila, že pro obchodní činnost v České republice nepoužívala žádného jiného obchodního zástupce; tuto výpověď žalované označuje za podstatný důkaz o tom, že to byl výhradně on jako obchodní zástupce, kdo pro ni získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupená má dosud podstatné výhody vyplývající z těchto obchodů. Tvrdí, že tato posléze uvedená skutečnost byla v řízení prokázána, a to i výpověďmi či vyjádřeními oslovených zákazníků, s nimiž dodávky výrobků žalované sjednával. Přitom poukazuje na pochybení, jichž se dle jeho názoru odvolací soud při hodnocení těchto důkazů dopustil. S ohledem na svázanost sjednanou konkurenční doložkou po dobu 24 měsíců po skončení smlouvy se jeví dovolateli spravedlivé, že by měla být přiznaná výše odškodnění určena i vyšší částkou než je prostá suma vyplacených provizí. Poukazuje na to, že zákon ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které vzhledem ke své povaze mají význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé. S odkazem na právní závěry v rozsudku (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 32 Odo 1001/2006, tvrdí, že placení odškodnění žalovanou je spravedlivé, a to s ohledem na výhody, které má nejen ze zákazníků získaných žalobcem v době trvání obchodního zastoupení, ale i dříve. Podle dovolatele je třeba vzít v souzené věci i v potaz, že plnil své povinnosti obchodního zástupce řádně, že smlouva o obchodním zastoupení zanikla z vůle žalované, přičemž nešlo o důvod, který by opravňoval žalovanou odstoupit od smlouvy. V případě odpojení telefonu, faxu a mo