32 Cdo 17/2012 — Nejvyšší soud

32 Cdo 17/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2013 Spisová značka:32 Cdo 17/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.17.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dokazování Odpad Odstoupení od smlouvy Vady řízení Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 266 obch. zák. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 213 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 1. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 17/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ZLS bytové domy a. s., se sídlem ve Zlíně, Bartošova 5532, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 28315472, proti žalovanému M. Š., podnikateli, místem podnikání v Olešnici, Hoděčín 20, PSČ 517 21, identifikační číslo osoby 41247477, zastoupenému JUDr. Pavlem Švandrlíkem, advokátem, se sídlem v Kostelci nad Orlicí, Na Lávkách 778, PSČ 517 41, o zaplacení částky 937.544,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 4/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2011, č. j. 1 Cmo 325/2010-239, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2011, č. j. 1 Cmo 325/2010-239, ve výroku pod bodem II, jímž byl zčásti změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2010, č. j. 37 Cm 4/2009-179, a žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 332.946,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. července 2008 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 17.407,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení pod body III a IV, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2010, č. j. 37 Cm 4/2009-179, v části výroku o věci samé pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 332.946,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. července 2008 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 17.407,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení pod body II a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í: V souzené věci se právní předchůdkyně shora označené žalobkyně, společnost ZLS služby a. s., se sídlem ve Zlíně, tř. T. Bati 385, PSČ 763 02, identifikační číslo osoby 00530808 (dále též jen „žalobkyně“), po žalovaném domáhala zaplacení částky 937.544,- Kč se zákonným úrokem z prodlení jako části peněžního plnění, které poskytla žalovanému na základě smlouvy č. 19100/24/2005 ze dne 26. srpna 2005, jejímž předmětem byl odvoz a likvidace zeminy vytěžené v rámci investiční akce „Cukrovar Vrdy – vestavba bioetanolu“, a na základě smlouvy č. 19100/43/2006 ze dne 22. června 2006, jejímž předmětem byl odvoz a likvidace přebytečného stavebního materiálu z této akce. V rámci šetření prováděného Českou inspekcí životního prostředí (dále též jen „ČIŽP“) totiž vyšlo najevo, že žalovaný nebyl oprávněn nakládat s odpady takové povahy, a žalobkyně byla nucena zajistit jejich kvalifikovanou likvidaci (využití) jiným subjektem, jenž příslušné oprávnění k nakládání s odpady měl. Žalobkyně proto tvrdí, že žalovaný uskutečnil jen přepravu a zbývající část sjednaného plnění jí neposkytl, žalobkyně se tudíž domáhá vrácení odpovídající části zaplacené ceny. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 37 Cm 4/2009-179, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že materiál, označený ve smlouvách jako zemina a přebytečný materiál, byl odpadem podléhajícím zvláštnímu režimu, přičemž žalobkyně jako původce odpadů ve smyslu zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, umožnila žalovanému vyvézt tento materiál na skládku, která nebyla určena pro takový odpad, bez toho, aby se přesvědčila, zda je žalovaný oprávněn s takovým odpadem nakládat. Z toho pak soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni nemohl vzniknout nárok na vrácení částky, kterou uhradila žalovanému z titulu nákladů přepravy takovéhoto materiálu. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 604.598,- Kč s příslušenstvím a co do vyčíslených úroků z prodlení v částce 32.328,- Kč (výrok pod bodem I), ve zbývající části jej v tomto výroku změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 332.946,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. července 2008 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 17.407,- Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III a IV). Odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení není nárok na náhradu škody, nýbrž (jak uvedl výslovně) v podstatě nárok na vrácení té zaplacené části ceny plnění, které žalovaný neprovedl. Vzhledem k ustanovení § 3a odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) odvolací soud neshledal předmětné smlouvy neplatnými. Usoudil, že plnění žalovaného mohlo mít povahu díla, mohlo se také jednat o smlouvy nepojmenované, kvalifikaci smluv však neshledal významnou pro výsledek sporu. Konstatoval, že plnění žalovaného podle smlouvy ze dne 25. srpna 2006 (podle kontextu však nepochybně míněna smlouva z 26. srpna 2005, dále jen „první smlouva“) je nutno členit do dvou relativně samostatných fází, z nichž první tvořila přeprava zeminy a druhou její „likvidace“ včetně smluvně převzaté „zodpovědnosti za zeminu“, a dovodil, že v rozsahu týkajícím se druhé fáze žalovaný své závazky nesplnil, takže „likvidaci“ zeminy musela vlastně žalobkyně hradit dvakrát. Na základě toho uzavřel, že žalovanému nemůže příslušet úplata za činnost, kterou v podstatě - ve smyslu smlouvy – neprovedl, a že titul pro vrácení obnosu v tomto směru již uhrazeného lze spatřovat rovněž v ustanoveních občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. V otázce rozsahu, v němž žalovaný druhou fázi svého plnění neuskutečnil, vyšel z výpovědi svědka Ing. P. M. zachycené v protokolu o jednání před soudem prvního stupně a zejména z rozhodnutí ČIŽP ze dne 18. července 2007 (které vychází z množství 4.300 m3 zeminy v roce 2005) a v něm uvedených faktur žalovaného č. 380905 a 300905, v nichž je „deklarováno právo“ na zaplacení celkové částky 437.139,90 Kč, bez DPH. Usoudil pak, že pokud žalobkyně z této částky odečetla hodnotu přepravy v jednotkové sazbě 30,- Kč za 1 km, jedná se odečet přiměřený, odpovídající obvyklým sazbám známým odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti. K výsledné částce 279.783,90 Kč připočetl daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % s tím, že v rozsahu takto vyčíslené částky 332.946,- Kč bylo nesplnění smlouvy ze strany žalovaného prokázáno. Zdůraznil, že vzhledem k nemožnosti přesněji určit množství zeminy vycházel též z ustanovení § 136 občanského soudního řádu, byl veden záměrem dosáhnout rozumného uspořádání vztahů mezi účastníky a vzal zřetel na poměr sankcí uložených oběma stranám správním orgánem (žalobkyně dostala pokutu 150.000,- Kč, žalovaný 40.000,- Kč), přičemž i z tohoto poměru je zřejmé, že nepřichází v úvahu, aby např. bylo žalobě vyhověno v plném rozsahu. Ve vztahu ke smlouvě, jejíž návrh je datován dnem 22. června 2006 (dále jen „druhá smlouva“), odvolací soud dospěl k jiným závěrům. Zdůraznil, že text této smlouvy se důsledně vyhýbá užití pojmu „odpad“, a z listiny ze dne 21. června 2006 bezprostředně předcházející sjednání této smlouvy zjistil, že hlavní stavbyvedoucí žalobkyně zde uvedl, že se nejedná o odpad, ale o přebytečný materiál vhodný pro násypy a zásypy staveb, pozemních komunikací i mimo ně. Odvolací soud usoudil, že vzhledem k datu pořízení této listiny nelze její účinky vztáhnout též na první smlouvu, a vzhledem k této skutečnosti, jakož i se zřetelem na to, že prvotním původcem odpadu byla v daném vztahu žalobkyně, dospěl k závěru, že žalobkyni nároky z druhé smlouvy přiznat nelze. Rozsudek odvolacího soudu v měnícím (přisuzujícím) výroku ve věci samé napadl žalovaný dovoláním, jež co do přípustnosti opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a jímž ohlásil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel prosazuje názor, že závěry odvolacího soudu stran druhé smlouvy je třeba vztáhnout též na první smlouvu. Podle jeho mínění z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně předmět této smlouvy (zeminu) nepovažovala za odpad, že obě smlouvy se týkaly zcela totožného materiálu a že dovolatel zeminu neje