32 Cdo 1885/2011 — Nejvyšší soud

32 Cdo 1885/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2013 Spisová značka:32 Cdo 1885/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.1885.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dokazování Náhrada škody Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 1 předpisu č. 59/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 6. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 1885/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně TAURA – ing. M. R., zastoupené JUDr. Michalem Marčišinem, advokátem, se sídlem v Praze, Karmelitská 379/18, PSČ 118 00, proti žalované STENO CZ s. r. o., se sídlem v Mikulovicích 304, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25941020, zastoupené JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 46, PSČ 602 00, o zaplacení částky 290.978,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 71/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č. j. 1 Cmo 145/2010-215, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.858,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Vladimíra Hodbodě, CSc., se sídlem v Brně, Veveří 46, PSČ 602 00. O d ů v o d n ě n í: Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. prosince 2009, č. j. 36 Cm 71/2007-175, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 290.978,- Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Dovolatelce se otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. vymezit nezdařilo a taková otázka není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů. Dovolatelka především zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, podle nichž je to ona, kdo jako žalobkyně uplatňující nárok na náhradu škody nese důkazní břemeno stran předpokladů odpovědnosti za škodu. Vytýká odvolacímu soudu, že pochybil, odmítl-li aplikovat zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 59/1998 Sb.“), a prosazuje názor, že tento speciální předpis stanoví v tomto ohledu odklon od obecné úpravy a důkazní břemeno stran předpokladů odpovědnosti za škodu přesouvá na toho, kdo vadný výrobek dodal. Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu, tedy toho, kdo takovou skutečnost tvrdí, neboť z její existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudek ze dne 19. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 584/97, rozsudek ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, svazek 7, a z poslední doby např. rozsudek ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011. Dovolatelka má pravdu pouze v tom, že otázku, zda ze zákona č. 59/1998 Sb. vyplývají jiné závěry o tom, kdo je nositelem důkazního břemene stran předpokladů odpovědnosti za škodu, než jaké judikatura dovozuje z obecné úpravy obsažené v ustanovení § 373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi neřešil. To však samo o sobě k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nevede. Nejvyšší soud vychází ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi z názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 9. prosince 2009, 29 Cdo 5295/2008). Tak je tomu i v projednávané věci. Zákon č. 59/1998 Sb. totiž otázku, kdo nese stran rozhodných skutečností důkazní břemeno, řeší výslovně a zcela jednoznačně, stanoví-li v § 1, že výrobce [jímž se za určitých podmínek rozumí též dodavatel, srov. § 2 písm. c) cit. zák.] odpovídá poškozenému za vzniklou škodu, jestliže poškozený prokáže vadu výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadou výrobku a škodou. Teprve v případě, že se poškozenému podaří všechny tyto předpoklady prokázat (poté, co unese důkazní břemeno stran skutečností, z nichž lze jejich naplnění dovodit), je na výrobci, aby se v intencích ustanovení druhé věty § 1 citovaného zákona odpovědnosti zprostil tím, že prokáže (a pouze v tomto ohledu je důkazní břemeno na něm) skutečnosti naplňující některý z liberačních důvodů stanovených v § 5. V důvodové zprávě k tomuto zákonu, jíž dovolatelka argumentuje, je zdůrazněn právě tento režim, nikoliv „přesun“ důkazního břemene, jak se domnívá dovolatelka Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezakládá ani otázka, zda měl odvolací soud v souzené věci aplikovat ustanovení § 373 obch. zák. či zákon č. 59/1998 Sb. Odpovědnost za škodu podle ustanovení § 1 zákona č. 59/1998 Sb. není podmíněna porušením povinnosti ze závazkového vztahu, kterou vyžaduje ustanovení § 373 obch. zák.; postačí, že je tu objektivní stav – vada výrobku, jedná se tedy nejen o odpovědnost objektivní, nýbrž o odpovědnost ještě přísnější – za výsledek. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy obou stupňů však zahrnuje závěr, že se nepodařilo prokázat vadnost výrobku (sedlo vodovodní baterie bylo sice vyrobeno ze slitiny mosazi obsahující větší množství olova, než připouští ČSN, zjištěné složení materiálu však samo o sobě vadou výrobku není a existence trhlin v sedle prokázána nebyla), a zejména se nepodařilo prokázat ani to, že kvalita výrobku (včetně zjištěného složení materiálu) byla alespoň jednou z příčin vzniklé škody. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze zpochybnit (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem a § 241a odst. 3 o. s. ř.) a Nejvyšší soud je jím vázán. Aplikace zákona