32 Cdo 2043/2018 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2043/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2018 Spisová značka:32 Cdo 2043/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2043.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 11. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2043/2018-499 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně RENOMEtel s.r.o., se sídlem v Hrádku nad Nisou, Loučná 269, PSČ 463 34, identifikační číslo osoby 27304116, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované EMEA s.r.o., se sídlem v Hulíně, nám. Míru 1217, PSČ 768 24, identifikační číslo osoby 26898101, zastoupené JUDr. Martinem Holíkem, LL.M. Eur., advokátem se sídlem v Rosicích, Havířská 432, o zaplacení 880 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 ECm 10/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2018, č. j. 8 Cmo 48/2017-458, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 665,20 Kč do tří od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Martina Holíka, LL.M. Eur. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky představující provizi za období od října 2012 do května 2013, na niž jí měl vzniknout nárok ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené se žalovanou. Rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 15 ECm 10/2013-403, Krajský soud v Brně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Podle soudu prvního stupně žalobkyně jako “Partner“ uzavřela se žalovanou jako „Poskytovatelem“ dne 9. 10. 2006 smlouvu označenou jako „Smlouva o obchodním zastoupení“, podle jejíhož čl. 3 „Partner se touto Smlouvou zavazuje vykonávat pro Poskytovatele obchodní činnosti s cílem následného uzavření Smlouvy mezi Poskytovatelem a koncovým uživatelem – zákazníkem.“ Strany si ujednaly, že za tuto činnost náleží žalobkyni odměna (provize) a že povinnost hradit odměnu nezaniká se zánikem smluvního vztahu z této smlouvy. Dodatkem č. 1 k předmětné smlouvě strany upravily způsob výpočtu provize a následek nesplnění povinnosti žalované zasílat žalobkyni podklady pro výpočet provize, a sice povinnost žalované zaplatit žalobkyni v takovém případě paušální odměnu ve výši podle dodatku č. 2 ze dne 1. 11. 2008. Dne 1. 10. 2012 bylo žalobkyni doručeno odstoupení od předmětné smlouvy a žalovaná přestala od tohoto data posílat žalobkyni podklady pro výpočet provize. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 9. 10. 2006 neobsahuje žádné vymezení obchodů, jež měla žalobkyně pro žalovanou sjednávat a obstarávat a jako smlouva o obchodním zastoupení ve smyslu § 652 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) tedy nemůže obstát. Mezi stranami však podle soudu prvního stupně existoval závazkový vztah, na nějž je třeba aplikovat ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o zprostředkování, a tento vztah skončil dnem, kdy bylo žalobkyni doručeno odstoupení od smlouvy, tedy dne 1. 10. 2012. Po tomto datu si strany již neposkytovaly plnění a žalobkyni tedy nevzniklo právo na zprostředkovatelskou provizi. Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva o obchodním zastoupení ze dne 9. 10. 2006 (včetně jejích dodatků) je neplatná. Předmět smlouvy odporuje § 652 odst. 1 a § 654 odst. 1 obch. zák. a rovněž § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), protože z něj nelze zjistit ani jaké konkrétní činnosti měla žalobkyně pro žalovanou vykonávat, ani za jakým konkrétním účelem. Z důvodu neplatnosti smlouvy nelze posuzovat samostatně platnost jednotlivých v ní obsažených ujednání, jak se žalobkyně domnívá, a je rovněž bezpředmětné zabývat se otázkou platnosti odstoupení od této smlouvy. Z důvodu nedostatku podstatných náležitostí pak nemůže předmětná smlouva obstát ani jako jiný smluvní typ, ani jako nepojmenovaná smlouva. Odvolací soud uzavřel, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobkyně se domáhá plnění vyplývajícího z neplatné smlouvy, které je fakticky sankcí za nesplnění povinnosti žalované, a nikoli zaplacení provize určené podle pravidel, podle nichž spolu účastnice obchodovaly. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2531/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5388/2015, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s citovanou judikaturou, neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy ze dne 9. 10. 2006. Podle dovolatelky se měl odvolací soud zabývat tím, zda „předmět smlouvy není obsažen v jiné listině, která tvoří přílohu k předmětné smlouvě či praxi smluvních stran“, případně posoudit smlouvu podle § 41a obč. zák. jako smlouvu nepojmenovanou a zabývat se rovněž tím, zda určité vymezení jejího předmětu nebylo stranami sjednáno ústní formou. Odvolací soud se tedy podle dovolatelky odchýlil také od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 828/2008, a dále v rozsudcích ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3192/2007, a ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3817/2013. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky aplikace ustanovení části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), na právní vztahy vzniklé před nabytím jeho účinnosti, která podle dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Odvolací soud podle dovolatelky pochybil, pokud tato ustanovení na věc neaplikoval. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Otázka platnosti smlouvy o obchodním zastoupení nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle ustanovení § 272 odst. 1 obch. zák., jež má kogentní charakter (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.), smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Obchodní zákoník vyžaduje pro určité smlouvy v obchodních závazkových vztazích písemnou formu j