32 Cdo 2437/2015 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2437/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2016 Spisová značka:32 Cdo 2437/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2437.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Cena Dotčené předpisy:§ 458 odst. 1 obč. zák. § 2 odst. 1 předpisu č. 151/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 1. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2437/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně ICOM transport a. s., se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 1424/78, PSČ 587 32, identifikační číslo osoby 46346040, zastoupené JUDr. Jaroslavem Širmerem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský Vršek 4762/25, PSČ 586 01, proti žalované STUDENT AGENCY k. s., se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25317075, o zaplacení částky 401 547,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 217 C 218/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2014, č. j. 28 Co 132/2013 - 176, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2014, č. j. 28 Co 132/2013-176, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, č. j. 217 C 218/2011-136, v přisuzujícím výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V souzené věci se žalobkyně jako vlastník a provozovatel autobusového nádraží v Jihlavě po žalované coby provozovateli pravidelných autobusových linek č. 721309 Praha – Brno s příjezdovým a odjezdovým stáním na tomto nádraží domáhala (po částečném zpětvzetí žaloby co do 51,40 Kč) zaplacení částky 401 496,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout užíváním autobusového stání na tomto nádraží v době od 1. 4. 2006 do 31. 12. 2006 bez právního důvodu. Žalovaná odmítla požadovanou částku vycházející z ceníku žalobkyně zaplatit na základě argumentu, že jí žalobkyně neposkytovala služby, které na základě smluv poskytovala ostatním dopravcům, ba naopak strhávala jízdní řády, žalovanou vylepované, a dezinformovala její cestující. Krajský soud v Brně potvrdil k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2013, č. j. 217 C 218/2011-136, v přisuzujícím výroku o věci samé pod bodem I, ve výroku o nákladech řízení pod bodem III jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve výroku o částečném zastavení řízení pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen nebyl. Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a doplněných v odvolacím řízení, podle nichž žalovaná byla od 1. 4. 2006 provozovatelem autobusové linky č. 721309 na trase Praha – Brno a zpět s příjezdovým a odjezdovým stáním na autobusovém nádraží žalobkyně v Jihlavě. Oproti jiným dopravcům využívajícím toto autobusové nádraží, s nimiž byly uzavřeny smlouvy o užívání autobusových stání, žalovaná v období od 1. 4. 2006 do 31. 12. 2006 užívala stání č. 7 k provozování své linky bezesmluvně; jednání o uzavření smlouvy skončilo nezdarem, neboť žalobkyní nabízené stání č. 30 na okraji nádraží žalovaná odmítla a trvala na přidělení stání č. 7, které bylo kryté a blíže hlavní budovy. V době od 1. 4. 2006 do 30. 9. 2006 činil počet vjezdů jejích autobusů 2 375, žalobkyně jich v žalobě uplatňovala 2 244, v době od 1. 10. 2006 do 31. 12. 2006 činil jejich počet 1 302, žalobkyně jich uplatňovala 1 254. Od počátku roku 2007 žalovaná užívala nové stanoviště v jiné části autobusového nádraží, které pro ni žalobkyně zřídila. Žalobkyně poskytovala smluvním dopravcům nejen samotné užívání autobusového stání, nýbrž i s tím související doplňkové podpůrné a informační služby. Žalovaná nečerpala tyto služby ve zcela totožném rozsahu, jak tomu bylo u ostatních dopravců, s nimiž byly uzavřeny smlouvy a kterým byly účtovány ceníkové ceny; zejména na informační tabuli v budově nádraží byl v jízdních řádech žalované odkaz na stanoviště č. 30 a jízdní řády vylepované řidiči žalované na stanovišti č. 7 pracovníci žalobkyně odstraňovali. Pracovnice žalobkyně však cestující při prodeji jízdenek informovaly a tutéž informaci cestující obdrželi na informační přepážce. Cestující žalované mohli plně využívat nádraží včetně budovy s vytápěnou čekárnou, toaletami a bufetem, její řidiči mohli využívat místnost pro řidiče se sprchou, WC a odpočívárnou, byla prováděna likvidace odpadků, úklid, odklízení sněhu, osvětlení, dispečerská služba a prodej místenek na linku žalované. Ceny za užívání autobusových stání stanovené v ceníku žalobkyně činily v období od 1. 4. 2006 do 30. 9. 2006 Kč 90 bez DPH za každý vjezd, od 1. 10. 2006 do 31. 12. 2006 potom Kč 108 bez DPH za každý vjezd pro autobusy délky 12 - 15 m a výšky 3,6 - 4 m, kam spadaly právě autobusy žalované. K těmto částkám pak byla připočítávána tehdy platná sazba daně z přidané hodnoty ve výši 19 %. Na základě toho vystavila žalobkyně žalované za období od 1. 4. 2006 do 31. 12. 2006 fakturu na částku 401 547,90 Kč. Tu žalovaná odmítla uhradit. Odvolací soud dovodil, že na straně žalované došlo plněním bez právního důvodu k bezdůvodnému obohacení, jež nelze vydat, musí být proto v intencích § 458 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), poskytnuta peněžitá náhrada. Shodně se soudem prvního stupně usoudil, že majetkovému vyjádření bezdůvodného obohacení žalované odpovídá částka odpovídající výši částek vynakládaných obvykle v daném místě (ve městě Jihlavě) a čase (duben až prosinec 2006) za užívání obdobné věci (autobusového nádraží), jíž je částka, kterou by žalovaná za obvyklých okolností platila podle uzavřené smlouvy, stejně jak činili všichni ostatní dopravci, tedy ceníková cena žalobkyně. Tento závěr odůvodnil poukazem na specifika případu, jež spatřuje v tom, že žalobkyně má dominantní postavení s geograficky vymezeným trhem a v daném místě, v okolí Jihlavy, není nádraží srovnatelné s nádražím žalobkyně, respektive autobusové nádraží v Jihlavě je jediné autobusové nádraží této velikosti a významu v kraji Vysočina a Jihlava je statutárním městem tohoto kraje, důležité místo z důvodu blízkosti dálnice D1. Vzhledem k tomu posoudil jako správný postup soudu prvního stupně, jenž neprovedl žalovanou navržený důkaz znaleckým posudkem za účelem zjištění obvyklé ceny, neboť usoudil, že znalec by nebyl schopen obvyklou cenu určit jakkoliv jinak než použitím ceníku žalobkyně. S námitkami žalované, že služby nebyly čerpány v plné kvantitě a kvalitě, s jakými ceníkové ocenění počítá, se vypořádal argumentem, že zjištěné skutečnosti nemají zásadní dopad na výši přisouzené částky, neboť cestující žalované i její řidiči mohli plně využívat služeb nádraží a pro cestující nebyl žádný problém zjistit, ze kterého stanoviště její autobusy skutečně odjíždějí. Vyjádřil názor, že pokud došlo v individuálních případech k problémům pro cestující žalované, pak ty nepředstavují skutečnost, jež by měla zásadní dopad na výši bezdůvodného obohacení, neboť je třeba vycházet z toho, že „uvedené jednání“ bylo způsobeno samotnou žalovanou, která nerespektovala pokyny žalobkyně jako vlastníka a správce nádraží a jednostranně činila tak, jak sama uznala za vhodné a potřebné. Výši peněžité náhrady proto určil přímo na základě cen stanovených v ceníku žalobkyně pro úplný rozsah a obsah služeb, bez jakýchkoliv úprav. Zároveň shodně se soudem prvního stupně dovodil s odkazem § 2 odst. 1 písm. b) a § 14 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 11 Ca 65/2003, že výše bezdůvodného obohacení zahrnuje vedle ceníkové ceny též daň z přidané hodnoty, tedy celkem částku, kterou by za obdobných okolností žalovaná, stejně jako všichni ostatní přepravci, žalobkyni platila. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však jen ve výroku o věci samé, dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti shledává v tom, že odvolací soud se v otázce určení výše bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od rozsudků ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, a ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na http://www.nsoud.cz), a též od „rozsudku R 12/1989“ [jde o stanovisk