32 Cdo 2938/2018 — Nejvyšší soud

32 Cdo 2938/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 5. 2020 Spisová značka:32 Cdo 2938/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2938.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 2938/2018-299 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce V. Ž., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, proti žalované AXA Management Services s. r. o., se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25672703, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1043/11, o zaplacení částky 410 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 204/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 Co 356/2017-211, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 4. 2018, č. j. 29 Co 356/2017-255, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 390,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatel nezpochybňuje, že dne 23. 4. 2013 uzavřel se žalovanou v 14.35 hodin dohodu o ukončení mandátní smlouvy a v 14.40 hodin dohodu o vypořádání nároků z mandátní smlouvy (dále jen „dohoda o vypořádání“), tvrdí však, že uzavření těchto dohod nemá vliv na jeho možnost domáhat se práva na odškodnění dle § 669 obch. zák., neboť je nelze vnímat tak, že se v nich tohoto svého práva platně vzdal. Upozorňuje na zjištění, že v dohodě o ukončení mandátní smlouvy bylo ujednáno, že smluvní vztah zaniká k datu 23. 4. 2013, z čehož dle jeho názoru vyplývá, že smlouva zaniká ve 24.00 hodin uvedeného dne, a dohoda o vypořádání tudíž byla uzavírána v době, kdy platnost mandátní smlouvy ještě trvala, je proto neplatná pro rozpor s kogentním ustanovením § 669 odst. 6 obch. zák. Na podporu svého názoru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1882/2012 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), z něhož se podle jeho mínění podává, že dohody uzavřené v rozporu s § 669 odst. 6 obch. zák. jsou pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, z čehož dovozuje, že posouzení uvedené dohody jako platného právního úkonu odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu. Dovolatel dále formuluje právní otázky, které dle jeho názoru nebyly dovolacím soudem ve vztahu k obchodnímu zástupci výslovně řešeny, totiž „zda se obchodní zástupce může i v den uzavření dohody o ukončení mandátní smlouvy souběžně uzavřením dohody o vypořádání nároku z ní předem platně vzdát svého nároku na odškodnění, ačkoliv mu výše jeho nároku na odškodnění není známa a smlouva zaniká až s odstupem několika hodin po jejím uzavření; zda deklaraci neexistence vzniku nároku na odškodnění ve smlouvě lze považovat za platné vzdání se tohoto nároku obchodním zástupcem; a zda prohlášení obchodního zástupce v dohodě o vypořádání nároků z mandátní smlouvy o neexistenci vzniku nároku na odškodnění ve vazbě na neexistující zákonné důvody (§ 669a obch. zák.) je platné, či zda takovéto ujednání neodporuje zásadám poctivého obchodního styku, které nepožívá právní ochrany“. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argument, že odvolací soud se při řešení otázky, zda se dovolatel v dohodě o vypořádání nároků z mandátní smlouvy platně vzdal práva na odškodnění obchodního zástupce se zřetelem na zákaz odchylného ujednání vyplývající z ustanovení § 669 odst. 6 obch. zák., odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, k závěru o přípustnosti nevede, neboť odkaz na toto rozhodnutí je zcela nepřípadný. Závěry, které dovolatel přičítá dovolacímu soudu, jsou dovolacím soudem konstatované závěry odvolacího soudu, k nimž se dovolací soud nikterak nevyjadřoval, neboť nebyly dovoláním zpochybněny a nebyly tudíž otevřeny dovolacímu přezkumu. Výkladem ustanovení § 669 odst. 6 obch. zák. se Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vůbec nezabýval. Nejvyšší soud dovodil již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Vysvětlil, že opačný závěr by vedl k neudržitelnému, a vzhledem k platné právní úpravě institutu dovolání, založené účinností zákona č. 404/2012 Sb., zákonodárcem nepředpokládanému (nechtěnému) stavu, neboť pouhý odkaz na kterékoli – třeba i nahodile zvolené – rozhodnutí Nejvyššího soudu by nutně (vždy) přivodil i přípustnost dovolání, a tedy povinnost jeho věcného projednání; smysl přijaté novely jest oproti tomu ztotožnit se snahou zákonodárce odtížit Nejvyšší soud od nepřiměřeného množství napadlých věcí (umožnit jejich rychlejší vyřízení), což se schválením formalizovaného a účelového vymezování přípustnosti dovolání, vedoucího k jeho následné „automatické přípustnosti“, zjevně nekoresponduje. Nejvyšší soud dodal, že tento závěr lze podepřít i dalším koncepčním cílem přijaté novely občanského soudního řádu (z pohledu důvodové zprávy), který je představován snahou o posílení odborné účasti právního zástupce dovolatele (advokáta) v dovolacím řízení, což opodstatňuje, že na kvalitu jím zpracovaného dovolání lze klást nemalé požadavky; jeho povinností – má-li být jím zvolený předpoklad přípustnosti dovolání vskutku naplněn – je tak mj. i dostatečná a odborná analýza judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, což je úkol na dovolací soud nepřenositelný. Dovolací řízení totiž nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí