32 Cdo 3332/2011 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3332/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2013 Spisová značka:32 Cdo 3332/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.3332.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pravomoc soudu Zdravotnictví Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 17 odst. 1 předpisu č. 48/1997Sb. § 170 předpisu č. 500/2004Sb. předpisu č. 457/2000Sb. ve znění do 15.06.2006 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 10. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3332/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje, příspěvkové organizace, se sídlem v Brně, Bohunicích, Kamenice 798/1d, PSČ 625 00, identifikační číslo osoby 00346292, zastoupené JUDr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Brně, Jugoslávská 64, PSČ 613 00, proti žalované Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1404/4, identifikační číslo osoby 47114975, o zaplacení částky 324.103,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 273/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. dubna 2011, č. j. 27 Co 47/2010-68, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2009, č. j. 47 C 273/2008-45, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 324.103,- Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu výslovně nevymezila a právní otázka splňující kritéria stanovená v § 237 odst. 3 o. s. ř. není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů. Otázka, zda smlouvy o poskytování zdravotní péče uzavírané mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, byly – za právního stavu před účinností zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, který ve své části páté obsahuje do té doby absentující úpravu veřejnoprávních smluv - smlouvami veřejnoprávními či soukromoprávními, byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již ve vztahu ke smlouvě o poskytování zdravotní péče podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, účinného do 31. března 1997, formuloval a odůvodnil závěr, že se jedná o smlouvu soukromoprávní, byť s určitými veřejnoprávními prvky (srov. např. rozsudky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 25 Cdo 476/98, ze dne 22. listopadu 2001, sp. zn. 33 Odo 470/2001, a ze dne 2. září 2004, sp. zn. 29 Odo 405/2003). Stejně pak posuzoval též smlouvu podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. (srov. např. rozhodnutí ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 518/2005, ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 3507/2008, a ze dne 25. května 2011, sp. zn. 25 Cdo 3047/2008). Touto otázkou se – z pohledu ústavně garantovaných práv – zabýval též Ústavní soud, jenž již v usnesení ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. I. ÚS 247/98, uveřejněném pod číslem 6/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dospěl k závěru, že právní vztah mezi poskytovatelem zdravotní péče a zdravotní pojišťovnou, v jehož rámci je či není uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče, je vztahem soukromoprávním. Nejvyšší soud neshledává ani v argumentaci dovolatelky, ani v jiných skutečnostech důvod, proč by se měl od těchto závěrů odklonit. Otázka zákazu pravé zpětné účinnosti právních norem (pravé retroaktivity), související přímo s atributy právního státu, je otázkou v judikatuře Ústavního soudu dávno vyřešenou; srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. února 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněný pod číslem 16/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. Pl. ÚS 17/96, uveřejněný tamtéž pod číslem 46/1997. Z judikatury Nejvyššího soudu pak lze poukázat např. na rozsudek ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod číslem 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na rozsudek ze dne 30. září 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněný tamtéž pod číslem 35/2006. Nemůže proto opodstatnit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ta část dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelka prosazuje pravou zpětnou účinnost zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ať již tak činí otevřeně či se pokouší zákaz pravé retroaktivity obejít prostřednictvím vskutku originální právní konstrukce, podle níž „dovolávat se tohoto zákona nemusí znamenat jen zpětnou aplikaci této právní normy, nýbrž pouze jen aplikaci právního názoru obsaženého v této právní normě na veřejnoprávní smlouvy z doby před účinností uvedeného zákona, opřenou nikoliv o formální právní sílu této normy, nýbrž o neformální právní přesvědčivost vytříbeného právního názoru zákonodárce“. Ať již dovolatelka v tomto ohledu argumentuje tak či onak, v každém případě tak činí k podpoře názoru, výslovně formulovaného v závěru dovolání, podle něhož ta část smlouvy o poskytování zdravotní péče uzavřené v roce 2001, v níž strany podřídily právní vztah touto smlouvou založený režimu obchodního zákoníku, je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 170 zákona č. 500/2004 Sb. Dovozuje tedy zcela nepochybně neplatnost právního úkonu (jeho části) z jeho rozporu s právním předpisem, který v době vzniku právního úkonu ještě neplatil. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani argumentace, že Nejvyšší soud dosud neřešil charakter smluv o poskytování zdravotní péče, které se zdravotními pojišťovnami uzavírali provozovatelé zdravotnické záchranné služby, založená na tvrzení, že zdravotnická záchranná služba má mezi zdravotnickými zařízeními specifické postavení, odůvodňující jiné posouzení uvedené otázky. Nejvyšší soud (a nejen on, nýbrž též Ústavní soud) se vyjádřil k charakteru smlouvy o poskytování zdravotní péče uzavírané mezi zdravotnickým zařízením a zdravotní pojišťovnou jako smlouvy soukromého práva bez zřetele na to, které zdravotnické zařízení (jakého typu) je smluvní stranou. Není tedy pochyb o tom, a nemůže proto přivodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, že závěry, které se vztahují na veškerá zdravotnická zařízení, se vztahují též na zdravotnickou záchrannou službu. Nejvyšší soud ve své judikatuře vys