32 Cdo 3535/2012 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3535/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2014 Spisová značka:32 Cdo 3535/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3535.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zastavení řízení Dotčené předpisy:§ 104 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 1. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3535/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, PSČ 160 01, identifikační číslo osoby 60 16 26 94, proti žalované ŠVÁCHA - ZAHRADY VAŠICH SNŮ s.r.o., se sídlem v Praze 10, Na Šafránce 1819/29, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 26 13 49 34, zastoupené JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, o zaplacení částky 2,772.399,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 117/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 28 C 117/2009-74, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2012, č. j. 69 Co 225/2012-106, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 28 C 117/2009-74, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2012, č. j. 69 Co 225/2012-106, se odmítá. III. Žádná z účastnic řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 28 C 117/2009-74, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,772.399,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za žalobu (výrok II.). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2012, č. j. 69 Co 225/2012-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalovaná podala dovolání výslovně proti oběma rozsudkům uvedeným v záhlaví. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila. Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvádí, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ten shledává v tom, že obě rozhodnutí jsou podle jejího názoru částečně zmatečná, neboť není zřejmé, zda „je spatřována neplatnost pouze dodatku ke smlouvě nebo smlouvy jako celku. Z rozhodnutí odvolacího nelze zjistit, na jakém základě je vlastně postaveno“. Nejvyšší soud předně uvádí, že předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Dovolatelka se proto mýlí, spojuje-li přípustnost dovolání s naléhavým právním zájmem. Ten je předpokladem úspěšnosti určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Z námitek kritizujících závěr odvolacího soudu, podle něhož dodatek č. 1 ze dne 30. prosince 2005 ke smlouvě o poskytování služeb uzavřené téhož dne mezi žalobkyní jako objednatelkou a žalovanou jako poskytovatelkou je neplatným právním úkonem, neboť byl sjednán v rozporu s podmínkami uvedenými žalobkyní jako zadavatelkou, konkrétně překročením nabídkové ceny, k němuž odvolací soud dospěl při výkladu obsahu smlouvy a jejího dodatku za použití výkladových pravidel určených ustanovením § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), byť na ně výslovně neodkázal, je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by Nejvyšší soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Postup odvolacího soudu při výkladu obsahu smlouvy a jejího dodatku je v souladu s ustálenou judikaturou, v níž Nejvyšší soud dovodil, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněný projev vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Současně zdůraznil (srov. např. usnesení ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1999, pod číslem 30, nebo rozsudek ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, in www.nsoud.cz), že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat. Správnost právního závěru o tom, že dodatek ke smlouvě je neplatný pro obcházení ustanovení § 6 zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (v rozhodném znění) spočívající v plnění přesahujícím dva miliony Kč, pak dovolatelka zpochybňuje prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry, z nichž pro ni nepříznivé právní posouzení vychází. Dovolatelka předkládá svou verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu (uvádí, co považuje, na rozdíl od odvolacího soudu, za prokázané), a právní závěry na ní založené poměřuje s kritizovaným právním posouzením odvolacího soudu. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, však podle ustanovení § 237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Zásadně právně význ