32 Cdo 4469/2010 — Nejvyšší soud

32 Cdo 4469/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2011 Spisová značka:32 Cdo 4469/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.4469.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva mandátní Smluvní pokuta Výpověď smlouvy Dotčené předpisy:§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. § 237 odst. 3 o. s. ř. § 574 obch. zák. § 544 odst. 1 obč. zák. § 301 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:7. 11. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 4469/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalovanému L. P., zastoupenému Mgr. Hynkem Marečkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 18/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č. j. 19 Co 70/2010-103, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č. j. 19 Co 70/2010-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. 15 C 18/2009-83, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení další částky 100.000,- Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o soudním poplatku a o nákladech řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce dne 18. července 2006 udělil Mgr. T. H. plnou moc ke všem úkonům spojeným s pořízením bytu v Praze s tím, že zmocnitel (nepochybně míněno „zmocněnec“) je oprávněn podepsat veškeré dokumenty, které jsou potřebné k uvedeným úkonům. Téhož dne žalobce uzavřel s Mgr. H. „Dohodu o postupu při pořízení bytu“, jejímž předmětem bylo „upřesnění a časový harmonogram při pořizování bytu pro žalobce“. Dne 20. listopadu 2006 byla mezi R. B. jako pronajímatelkou a žalobcem jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu bytu v P. 5. Dne 27. listopadu 2006 pak žalovaný jako mandatář a Mgr. H. jako mandant uzavřeli mandátní smlouvu podle ustanovení § 566 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejímž předmětem byl závazek mandatáře konat pro mandanta činnost směřující k výměně uvedeného bytu a v jejímž článku 3 byla sjednána smluvní pokuta ve výši100.000,-Kč pro případ, že nečinností nebo jiným zaviněním mandanta dojde ke zmaření účelu smlouvy. Dne 15. prosince 2006 žalovaný uzavřel s Mgr. H. jako dodatek k mandátní smlouvě tzv. „Blokovací smlouvu“, v níž mandatář potvrdil převzetí částky 100.000,- Kč jako první splátky dohodnutého „kompenzačního doplatku“ za výměnu uvedeného bytu za byt v P. 2, přičemž žalobce měl do 15. ledna 2007 poukázat „na účet realitní kanceláře“ druhou splátku kompenzačního doplatku ve výši 600.000,- Kč. Zároveň bylo sjednáno, že nedojde-li vinou mandanta k realizaci výměny bytu, propadá složená částka ve prospěch mandatáře jako dohodnutá smluvní pokuta. Mgr. H. dne 18. července 2006 zaslal z účtu žalobce částku 600.000,- Kč žalovanému. Žalobce s výměnou bytu nesouhlasil s tím, že jeho zájmem bylo získat byt do vlastnictví, dne 26. března 2007 informoval žalovaného o této skutečnosti, jakož i o tom, že Mgr. H. překročil zmocnění, a vyzval jej k vrácení částky 700.000,- Kč. Žalovaný vrátil žalobci částku 500.000,- Kč a sdělil mu, že částku 100.000,- Kč účtuje v souladu s článkem 3 mandátní smlouvy jako smluvní pokutu a částka ve výši 100.000,- Kč uhrazená jako první splátka kompenzačního doplatku na základě blokovací smlouvy je v případě nerealizování výměny bytu z viny mandanta nevratná. Soud prvního stupně dovodil, že plná moc udělená žalobcem Mgr. H. je natolik obecná, že kryje i uzavření mandátní smlouvy v režimu obchodního zákoníku na základě volby podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák., a že žalobce je vázán mandátní smlouvou, kterou uzavřel zmocněnec jeho jménem, neboť pokyny dané zmocněnci, které z plné moci nevyplývají, nemají vliv na právní účinky jednání. Žalobci tedy vznikla povinnost k úhradě smluvní pokuty ve výši 100.000,- Kč v souladu s článkem 3 mandátní smlouvy, neboť jeho zaviněním došlo ke zmaření účelu této smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě v tzv. blokovací smlouvě však soud prvního stupně shledal pro neurčitost neplatným a žalobě v této části nevyhověl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 2010, č. j. 19 Co 70/2010-103, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výrocích o soudním poplatku a o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v podstatě se ztotožnil i s jeho právním posouzením. S poukazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1962/1998 dovodil, že předmětná mandátní smlouva nebyla vyhotovena formulářovým způsobem a ujednání o volbě práva obsahovalo nejenom její záhlaví, nýbrž i článek 6. Dále uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ nečinnosti nebo žalobcem zaviněného zmaření účelu smlouvy bez dalšího a že žalobce zmařil účel smlouvy tím, že ji vypověděl. Výši sjednané smluvní pokuty shledal adekvátní hodnotě a významu zajišťované povinnosti, tj. zajištění bytu v P. 1, 2 o velikosti 2+1 nebo 3+kk. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce dovoláním, jež co do přípustnosti opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel především vytkl odvolacímu soudu, že se při posouzení platnosti dohody podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. dostatečně nezabýval namítaným překročením „obsahu“ plné moci, jíž Mgr. H. zmocnil pouze ke všem úkonům spojeným s pořízením bytu. Zdůraznil, že poté, co se dozvěděl o uzavřené mandátní smlouvě a provedené volbě práva, dopisem ze dne 26. března 2007 žalovaného o překročení plné moci informovoval a mandátní smlouvu vypověděl. Namítl rovněž, že dohoda o volbě práva musí obsahovat výslovný projev vůle podřídit závazkový vztah režimu obchodního zákoníku, přičemž text v záhlaví smlouvy je pouhým označením právního úkonu. Prostřednictvím tvrzení, že mandátní smlouva mu byla předložena žalovaným s předtištěnými obsahovými náležitostmi, kam se pouze doplnily konkrétní údaje, zpochybnil též závěr, že nejde o smlouvu formulářového typu. Argumentoval dále, že mandátní smlouva neobsahuje platně sjednanou volbu práva ve vztahu ke smluvní pokutě, neboť z jejího článku 6 vyplývá, že ustanoveními obchodního zákoníku se řídí pouze vztahy smluvních stran touto smlouvou přímo neupravené. Odvolací soud podle jeho mínění pochybil též v tom, že závěr o přiměřenosti smluvní pokuty založil pouze na uvedení „obsahu úkonu, který byl smluvní pokutou zajištěn“, a neposuzoval ji z pohledu zajištěné povinnosti žalobce poskytnout součinnost při realizaci výměny bytu. S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 890/2002 tvrdil, že v dané věci nešlo očekávat žádnou škodu, která by žalovanému mohla vzniknout. Závěrem zdůraznil, že smluvní pokuta je sankcí za porušení povinnosti, přičemž výpověď mandátní smlouvy nemůže být posuzována jako zmaření účelu smlouvy a porušení povinnosti, neboť se jednalo o výkon práva. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak ve výrocích pod body II, III a IV i rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odmítnout, neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 100.000,- Kč a soudy nižších stupňů učinily shodný závěr, že vztah mezi účastníky byl vztahem obchodním. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku o věci samé rozsudkem potvrzujícím a protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jeho dřívější (odvolacím soudem zrušený) rozsudek, jímž by t