32 Cdo 4470/2010 – Nejvyšší soud

32 Cdo 4470/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Pozemstav Brno, akciová společnost, se sídlem v Brně, Masarykova č. o. 31, č. p. 427, okres Brno – město, identifikační číslo osoby 00530832, proti žalovanému městysi Cerhenice, se sídlem v Cerhenicích, Školská 444, PSČ 281 02, identifikační číslo osoby 00235300, zastoupenému JUDr. Jiřím Jarošem Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 11/449, PSČ 140 00, o zaplacení částky 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 145/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2009, č. j. 21 Co 315/2009-114, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 27.780,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr. Jiřího Jaroše Ph.D., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 11/449, PSČ 140 00. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 420.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. listopadu 2008 do zaplacení na základě skutkových tvrzení, že podle smlouvy o dílo ze dne 20. ledna 2006 zhotovila pro žalovaného 32 bytových jednotek. Dílo bylo žalovanému předáno postupně třinácti předávacími protokoly, poslední část byla předána 14. srpna 2008. Protože účastníci ve smlouvě sjednali, že vlastníkem díla je až do jeho úplného zaplacení zhotovitel, a žalovaný cenu díla zcela neuhradil, je vlastníkem bytových domů dosud žalobkyně. Žalovaný přesto bytové jednotky v těchto domech pronajal, první polovinu od července 2008 a druhou polovinu od srpna 2008, a za období do října 2008 neoprávněně přijal nájemné ve výši žalované částky. Tím mu vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat žalobkyni jako vlastníkovi domů. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 8 C 145/2009-51, žalobu zamítl pro nedostatek věcné legitimace žalovaného. Dovodil, že pokud byla žalobkyně vlastníkem domů, pak jedině ona byla oprávněna s nimi disponovat a tedy též přenechat za úplatu byty v domech. Žalovaný jako nevlastník by takové právo neměl, nájemní smlouvy jím uzavřené by byly neplatné a přijaté plnění z nich by bylo bezdůvodným obohacením, avšak získaným na úkor osob, které mu z neplatné smlouvy plnily, tj. na úkor uživatelů bytů. Povinnost k vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni proto nemohla žalovanému popsaným způsobem vzniknout. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil, leč, jak sám výslovně zdůraznil, na základě zcela odlišných skutkových a právních závěrů. Žalobkyně v průběhu odvolacího řízení upřesnila žalobu tak, že v období od předání díla do vzniku vlastnického práva žalovaného to byla ona, kdo měl jako vlastník právo s dílem nakládat, a pokud žalovanému neoprávněným nakládáním s nemovitostmi vznikl majetkový prospěch, je povinen jí jej vydat ve výši obvyklé ceny užívání bytů. Poté, co provedl ve věci dokazování listinami, vzal odvolací soud za prokázané, že v článku XXII smlouvy o dílo se účastníci dohodli, že „vlastnické právo k dílu má objednatel po jeho úplném uhrazení, s výjimkou vzájemného vypořádání pozastávky 10 % fakturace. Jednotlivé části díla, tj. jednotlivé budovy, byly žalobkyní žalovanému postupně předávány, přičemž jednotlivé protokoly o předání a převzetí, připravené žalobkyní na jejím formuláři, obsahovaly prohlášení objednatele, že přejímá stavbu (objekt) do vlastní správy, užívání a udržování. Protokoly byly za žalobkyni podepsány Ing. P. M., jenž byl zástupcem žalobkyně oprávněným jednat za ni ve věcech technických. Ve sporu mezi týmiž účastníky vedeném před Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 12 C 238/2008, v němž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem (k předmětu díla), Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 2009, č. j. 21 Co 265/2009-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl, neboť dovodil, že žalovaný se v souladu se sjednanou výhradou vlastnického práva stal vlastníkem nemovitostí okamžikem úhrady 90 % ceny díla, resp. ceny díla bez tzv. pozastávky ve výši 10 % ceny. Odvolací soud cestou výkladu projevu vůle obsažené ve smlouvě o dílo a v protokolech o předání a převzetí díla dovodil, že přes výhradu vlastnického práva žalobkyně ve smlouvě o dílo podle ustanovení § 542 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) bylo vůlí obou účastníků omezit žalobkyni jako vlastníka v možnosti nakládat s dílem, a to ve prospěch žalovaného jako objednatele v době po předání díla, mimo jiné v rozsahu možnosti pronajmout nemovitosti třetím osobám. Zdůraznil, že bytové domy byly zhotovovány k zabezpečení veřejných potřeb žalované obce jako tzv. nájemní bydlení pro její občany, a dovodil, že účelem sjednané výhrady vlastnictví bylo zajistit pohledávku žalobkyně, nikoliv znemožnit žalovanému nakládat s dílem po jeho předání, a to včetně pronájmu bytů třetím osobám a přijímání nájemného. V rámci aplikace ustanovení § 266 odst. 3 obch. zák. argumentoval též sjednanými podmínkami fakturace vázané na předávání jednotlivých částí díla a obsahem protokolů o předání a převzetí, obsahujících údaj, že žalobkyně předala žalovanému jednotlivé části díla do užívání a vlastní správy. Zdůraznil, že to byla žalobkyně, kdo v předávacích protokolech použila poprvé tyto výrazy připouštějící různý výklad, jež je proto vzhledem k ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák. třeba v pochybnostech vykládat k její tíži, a dovodil, že zástupčí oprávnění Ing. M. ve věcech technických zahrnovalo též oprávnění k předání díla a úpravě poměrů k nemovitostem do vzniku vlastnického práva žalovaného. Uzavřel, že převzetí díla do užívání a vlastní správy umožňovalo žalovanému nakládat s byty, a to vzhledem k jeho postavení, jako územní samosprávné jednotky zabezpečující veřejné potřeby, rovněž pronájmem jeho občanům. Nemovitosti užíval na základě smluvního závazkového vztahu, neporušil své povinnosti a nedošlo ani k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva, žalobkyně proto nemá nárok na zaplacení požadované peněžní částky z titulu bezdůvodného obohacení, ani z titulu nároku na náhradu škody či z titulu ochrany vlastnického práva. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně sice v celém rozsahu, podle obsahu však jen ve výroku o věci samé) napadla žalobkyně dovoláním, jež z hlediska přípustnosti opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentujíc, že napadené rozhodnutí je ve skutečnosti rozhodnutím měnícím, a z opatrnosti též o ustanovení § 273 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovozujíc zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z toho, že odvolací soud bezdůvodně omezil její vlastnická práva, porušil zásadu rovnosti stran, výklad projevu vůle v předávacích protokolech provedl v rozporu s ustanovením § 266 obch. zák. a ignoroval ustanovení smlouvy o dílo, a že dovolací soud doposud neřešil otázku, „zda předávacím protokolem učiněným po provedení díla dle § 554 obch. zák. může dojít bez podpisu oprávněných osob ke změně ujednání písemné smlouvy o dílo a zda zmocnění k jednání ve věcech technických v sobě zahrnuje i oprávnění dát věc k užívání místo vlastníka“. Co do důvodů odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítajíc, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V rámci obsahového vymezení uplatněných dovolacích důvodů podrobně argumentovala ve prospěch jednotlivých shora uvedených výhrad vůči napadenému rozhodnutí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, dovolání označila za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen tehdy, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání oproti očekávání dovolatelky přípustné není. Základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení, je rozdílnost (nesouhlasno