32 Cdo 463/2010 — Nejvyšší soud

32 Cdo 463/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2012 Spisová značka:32 Cdo 463/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.463.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nucená správa v bance Převzetí dluhu Dotčené předpisy:§ 531 odst. 1 obč. zák. § 27 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 28.07.1994 § 28 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 28.07.1994 § 29 odst. 2 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 28.07.1994 § 30 předpisu č. 21/1992Sb. ve znění do 28.07.1994 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 3. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 463/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně ALVAR, s. r. o., se sídlem v Uherském Ostrohu, Drahová 818, identifikační číslo osoby 26 23 87 05, proti žalovanému V. E., zastoupenému JUDr. Danielem Teleckým, Ph.D., advokátem, se sídlem v Chomutově, Klostermannova 138, o zaplacení částky 2,261.834,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 41/2004, o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2009, č. j. 17 Co 312/2008-356, takto: I. Řízení o dovolání žalobkyně se zastavuje. II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2009, č. j. 17 Co 312/2008-356, se ve výrocích I., III. a IV. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. února 2008, č. j. 17 C 41/2004-301, v té části vyhovujícího výroku, kterou soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,208.834,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 4. března 1998 do zaplacení (výrok I.), ve zbývající části vyhovující výrok změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 53.000,- Kč se 16% úrokem z prodlení od 4. března 1998 do zaplacení zamítl (výrok II.), žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž 1) právní předchůdkyně žalobkyně Banka Bohemia, a. s. (dále též jen „banka“) uzavřela se společností Bohemia Mariánské Lázně a. s. (dále též jen „dlužník“) dne 5. března 1992 smlouvu o úvěru č. 140117/92 (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě poskytla banka dlužníkovi částku 5,700.000,- Kč; 2) dohodou o převzetí dluhu uzavřenou mezi dlužníkem a společností E.S. spol. s r.o. (dále též jen „společnost“) dne 28. června 1994 (dále též jen „první dohoda“) převzala společnost závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru do výše 3,000.000,- Kč, přičemž souhlas s převzetím dluhu udělil na téže listině Ing. V. H. jako ředitel pobočky banky v Mariánských Lázních. Jmenovaný ve své svědecké výpovědi uvedl, že v době nucené správy mohl dát souhlas s převzetím dluhu; 3) rozhodnutím České národní banky ze dne 28. března 1994 byla v bance zavedena nucená správa na dobu tří měsíců. Správcem byl jmenován Ing. M. D., jeho jmenováním se pozastavil až do konce trvání nucené správy výkon funkce statutárního orgánu banky, neboť postavení statutárního orgánu má správce; 4) z výpovědi správce Ing. M. D. vyplynulo, že po dobu nucené správy byly pozastaveny všechny pravomoci ředitele pobočky banky v Mariánských Lázních a ten nebyl oprávněn jednat a dát souhlas s převzetím dluhu; 5) z listiny nazvané smlouva o převzetí dluhu, datované 4. listopadu 1996 (dále též jen „druhá dohoda“), plyne, že dlužník a žalovaný se dohodli, že žalovaný přebírá závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru ve výši 3,000.000,- Kč. Bankou byl dán souhlas s převzetím dluhu žalovaným na listině z 6. listopadu 1996; 6) dohodou o splácení dluhu si banka se žalovaným mimo jiné upřesnili splátkový kalendář pro rok 1997 a období následující; 7) smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. prosince 2001 banka postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni. Zabývaje se otázkou, zda dohoda o převzetí dluhu z 28. června 1994 měla účinky převzetí dluhu podle § 531 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) společností, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k účinnosti smlouvy o převzetí dluhu je třeba s ohledem na uvedené ustanovení občanského zákoníku souhlasu věřitele. Podle ustanovení § 29 odst. 1 věty první zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném do 28. července 1994 (dále jen „zákon o bankách“), nucená správa nabývá účinnosti dnem zápisu do obchodního rejstříku. Podle odst. 2 stejného ustanovení jmenováním správce se pozastavuje až do konce trvání nucené správy výkon funkce statutárního orgánu banky. Postavení statutárního orgánu má správce. Správce je oprávněn učinit opatření nezbytná k obnovení stability a likvidity banky, včetně uzavření poboček, popřípadě jiných organizačních jednotek banky (§ 30 zákona o bankách). Nucená správa banky byla zapsána do obchodního rejstříku 31. března 1994, přičemž tento zápis měl konstitutivní účinky. Souhlas s převzetím dluhu udělil ředitel pobočky banky v době, kdy se banka nacházela v nucené správě a kdy působnost statutárního orgánu přešla na správce. Vypověděl-li správce, že v době trvání nucené správy byly všechny pravomoci ředitele pobočky pozastaveny, pak ředitel nemohl dát ani souhlas s převzetím dluhu společností a účinky převzetí dluhu nenastaly. Tudíž zavázaným ze smlouvy o úvěru zůstal i nadále dlužník, a proto mohl se žalovaným následně uzavřít druhou dohodu o převzetí dluhu, s níž banka vyslovila souhlas. Závěr soudu prvního stupně o pasivní věcné legitimaci žalovaného je tak správný. Proti měnícímu zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž při jeho podání nebyla zastoupena advokátem, ani nedoložila (a netvrdila), že jednatel společnosti L. P., který dovolání podepsal, má právnické vzdělání. Soud prvního stupně usnesením ze dne 9. září 2009, č. j. 17 C 41/2004-380, doručeným dne 22. září 2009, postupem podle ustanovení § 49 odst. 4 o. s. ř., a opětovně usnesením ze dne 9. listopadu 2009, č. j. 17 C 41/2004-383, doručeným dne 10. listopadu 2009, vyzval žalobkyni k odstranění nedostatku povinného zastoupení, s tím, že nebude-li v určené lhůtě tento nedostatek odstraněn, soud dovolací řízení zastaví. Podle ustanovení § 241 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (odstavec 1). Odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání [odstavec 2 písm. a)]. Dovolání musí být, s výjimkou fyzických osob majících právnické vzdělání, advokátem či notářem také sepsáno (odstavec 4). Jelikož povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, bez jejíhož splnění nelze dovolání meritorně projednat, přičemž ke zhojení tohoto nedostatku přes řádnou výzvu soudu prvního stupně do dnešního dne nedošlo, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobkyně podle ustanovení § 104 odst. 2 a § 241b odst. 2 o. s. ř. zastavil. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel považuje za zásadně právně významnou otázku, zda se po dobu nucené správy banky pozastavuje nejen výkon statutárního orgánu banky, ale též „výkon práv“ na základě zákonného zastoupení podnikatele vyplývající z ustanovení § 15 a § 16 obch. zák. Dovolatel je přesvědčen o tom, že po dobu trvání nucené správy je pozastaven pouze a jen výkon funkce statutárního orgánu banky, nezaniká však zákonné zastoupení. Společnost jednala v bance - provozovně podnikatele – s ředitelem pobočky banky, který statutárním orgánem banky není, a proto považuje souhlas s převzetím dluhu učiněný ředitelem pobočky banky za platný právní úkon. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil. Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, může