32 ICdo 45/2013 – Nejvyšší soud

KSOS 33 INS 1716/2011 33 ICm 1537/2011 32 ICdo 45/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61 86 00 69, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému Ing. Marku Třískovi, se sídlem v Šumperku, Okružní 2953/20, jako insolvenčnímu správci dlužníka L. D., zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 ICm 1537/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. D., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 1716/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 33 ICm 1537/2011, 12 VSOL 14/2012-76 (KSOS 33 INS 1716/2011), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 33 ICm 1537/2011, 12 VSOL 14/2012-76 (KSOS 33 INS 1716/2011), se v potvrzujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : V řízení zahájeném 20. června 2011 se žalobkyně domáhá určení, že část její pohledávky č. 1 za dlužníkem L. D. ve výši 64 947,30 Kč (dále též jen „pohledávka č. 1“) a část její pohledávky č. 2 za týmž dlužníkem ve výši 13 932,80 Kč (dále též jen „pohledávka č. 2“), které insolvenční správce v tomto rozsahu popřel na přezkumném jednání, byly do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 1716/2011 přihlášeny po právu, a to jako pohledávky nezajištěné a nevykonatelné. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. listopadu 2011, č. j. 33 ICm 1537/2011-30, zamítl žalobu o určení, že část pohledávky č. 2 ve výši 13 932,80 Kč byla do insolvenčního řízení přihlášena po právu (výrok I.), určil, že část pohledávky č. 1 ve výši 64 947,30 Kč je přihlášená po právu jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Při posouzení pravosti pohledávky č. 1 soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně (věřitelka) uzavřela s L. D. (dlužníkem) 5. dubna 2010 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100341867 (dále jen „smlouva o úvěru“ nebo „smlouva“), jejíž obsah byl s odkazem na smluvní ujednání modifikován dodatkem z 13. dubna 2010 (dále též jen „dodatek“). Na základě smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně dlužníkovi úvěr ve výši 60 000 Kč, smluvní odměna byla dohodnuta na 67 680 Kč a úvěr měl být splacen ve 24 měsíčních splátkách po 5 320 Kč. Dlužník splátkový kalendář neplnil, uhradil pouze 37 240 Kč, žalobkyně proto přípisem z 24. února 2011 úvěr zesplatnila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla uzavřena podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“) a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, v rozhodném znění, přičemž obsahovala podstatné náležitosti určené ustanovením § 497 obch. zák. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že dlužník podepsal smlouvu ze své svobodné vůle, námitku opaku nikdy neuplatnil. Výnos žalobkyně z poskytnuté částky 60 000 Kč činí za dva roky 67 680 Kč, což se blíží lichevní hranici, avšak s ohledem na závěry vyjádřené v R 52/2005 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004, uveřejněné pod číslem 52/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a s ohledem na rizikovost příjemce úvěru nejde o cenu úvěru nedovolenou, neboť představuje necelých 60 % ročně. K námitce žalovaného, že dlužník považoval smlouvu o úvěru za návrh na uzavření smlouvy, soud prvního stupně odkázal na smluvní ujednání pod bodem 1.6. a 2.5., z nichž vyplývá vůle dlužníka přijmout úvěr i za situace, kdy bude nižší, než ve smlouvě stanovená maximální výše úvěru. Upřesnění parametrů úvěru bylo dlužníkovi oznámeno dodatkem, jímž oproti smlouvě samotné došlo k předvídanému snížení výše úvěru a navazujícímu snížení měsíčních splátek a roční procentní sazby nákladů (dále jen „RPSN“). Účastníci netvrdili, že by dlužník dodatek odmítl a smlouvu o úvěru zrušil, naopak plnění žalobkyně bez výhrad přijal. Dodatečné určení obsahu smlouvy umožňuje ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., a byť nemůže být ponecháno na libovůli jedné ze stran, může být odvozeno od skutečností na účastnících smlouvy nezávislých. Takovou skutečností v daném případě bylo hodnocení bonity klienta, dodatek tedy představuje modifikaci výše úvěru v rámci účastníky dohodnutých podmínek. Právo dlužníka za určitých podmínek odmítnout dodatek posoudil jako dohodnutou možnost (právo) od smlouvy odstoupit podle ustanovení § 344 a násl. obch. zák. a § 4 odst. 2 písm. h) zákona č. 321/2001 Sb. v rozhodném znění. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně má ze smlouvy o úvěru nárok na vrácení dlužných splátek, tj. částky 90 440 Kč, a na zaplacení smluvních pokut ve výši 1 542 Kč. Jestliže insolvenční správce uznal z této pohledávky 27 034,70 Kč, je rovněž zbylá část pohledávky ve výši 64 947,30 Kč po právu. Ohledně pohledávky č. 2 soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť jde o smlouvu lichevní. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. co do částky 25 377,64 Kč, ve zbývající části jej ve výroku II. změnil a žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 39 569,66 Kč zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a pro posouzení projednávané věci za úplná. Přitakal závěru, že mezi žalobkyní a dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru, přičemž šlo o spotřebitelskou smlouvu podle ustanovení § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák“). V řízení nebylo tvrzeno ani nevyšlo najevo, že by žalobkyně úmyslně využila nezkušenosti dlužníka, jeho tísně, rozumové slabosti či rozrušení, a proto nepovažoval předmětnou smlouvu (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) za smlouvu lichevní. Odvolací soud označil za správný rovněž závěr soudu prvního stupně, že dodatek ke smlouvě o úvěru je třeba posuzovat jako „sjednané“ dodatečné určení výše úvěru v rámci sjednaného maximálního limitu 128 304 Kč podle ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák., jež nemá vliv na vznik smlouvy. K dohodnuté smluvní odměně odvolací soud uvedl, že tato není svou postatou ničím jiným než kapitalizovaným úrokem z úvěru. Ujednání, podle něhož by věřitelka za poskytnutých 60 000 Kč se splatností dva roky obdržela cenu peněz ve výši 67 680 Kč, představuje v přepočtu roční úrok 86,309 % („nikoli cca 60 %, jak uzavřel soud prvního stupně“). Takovou odměnu odvolací soud považoval za neplatnou jen částečně, a to v části, v níž byla sjednána v nepřiměřené, a tedy nemravné výši. Částečná neplatnost ujednání o výši odměny však nemá vliv na platnost smlouvy jako celku, dlužníkovi tedy vzniklo právo na čerpání smluvené částky a povinnost k jejímu vrácení včetně přiměřené odměny. Odvolací soud vytkl postupu žalovaného vnitřní rozpornost, neboť se dovolává neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku, přestože na přezkumném jednání uznal pohledávku žalobkyně vedle jistiny představující zbytek splátek v celkové výši 22 760 Kč též smluvní pokutu ve výši 1 542 Kč a úrok ve výši 2 732,70 Kč. S ohledem na výši poskytnutých prostředků, výši měsíčních splátek, celkovou dobu splácení a na osobní a ekonomické poměry dlužníka ke dni uzavření smlouvy, z nichž vyplývá značná rizikovost nezajištěného úvěru, považoval odvolací soud za přiměřenou „cenu peněz“ částku odpovídající sazbě ročního úroku z úvěru ve výši 40 %. Po provedení složitého výpočtu podle vzorce, jehož užití nezdůvodnil, uzavřel, že do dne rozhodnutí o úpadku mělo být zaplaceno na jistině 60 000 Kč a na úrocích 28 110,34 Kč (při 40% úroku), celkem 88 110,34 Kč. Dlužník do úpadku uhradil sedm splátek v celkové výši 37 240 Kč, zbývá tedy 50 870,34 Kč. Rozdíl mezi dlužnou částkou na jistině a úrocích ke dni rozhodnutí o úpadku (50 870,34 Kč) a insolvenčním správcem uznanou částkou na jistině a úrocích (25 492,70 Kč) činí 25 377,64 Kč. Tuto částku by měl dlužník uhradit a žaloba je v tomto rozsahu důvodná. Co do zbývající částky 39 569,66 Kč žalobkyně nemá právo na úhradu. Výslovně nad rámec důvodů svého rozhodnutí odvolací soud dodal, že v případě posouzení celé smlouvy o úvěru jako neplatné by věřitelce vznikla pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 obč. zák. Majetkovým vyjádřením prospěchu, kterého by se dlužníku podle neplatné smlouvy dostalo, by potom byla peněžitá částka odpovídající částkám obvykle v daném místě a čase vynakládaným na získání úvěru za obdo