32 Odo 270/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 270/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 4. 2004 Spisová značka:32 Odo 270/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.270.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 489 předpisu č. 513/1991Sb. § 494 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 191/04 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 270/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce MUDr. L. T., zastoupeného, advokátem, proti žalované B. spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, o 99 964 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 25/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. května 2001, č. j. 12 Co 654/2000 - 97, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 825 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám, advokátky. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. dubna 2000, č. j. 18 C 25/2000-74, uložil žalované zaplatit žalobci částku 99 964 Kč a úrok z prodlení ve výši 19 % počínaje dnem 1. 3. 1996 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli podle § 489 obch. zák., ve znění platném ke dni uzavření smluv, smlouvy o koupi najaté věci dne 2. 3. 1993 pod číslem 06/M/93, včetně dodatku ze dne 23. 1. 1995, a dne 29. 3. 1993 pod č. 07/M/93, včetně dodatku ze dne 23. 1. 1995, v nichž byl sjednán předmět nájmu, cena i způsob splácení nájemného podle platebního kalendáře, smlouvy byly splněny a dne 19. 4. 1996 ze smlouvy 06/M/93 a 3. 4. 1996 ze smlouvy 07/M/93 došlo k přechodu vlastnického práva pronajatých věcí na žalobce. S účinností od 1. 8. 1993 došlo zákonem č. 196/1993 Sb., kterým se měnil a doplňoval zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ke snížení daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) na 5 %; rozdíl mezi DPH uvedenou ve smlouvě (23% a 22 %) a sníženou DPH (5 %) činil u smlouvy č. 06/M/93 částku 27 993,60 Kč a u smlouvy č. 07/M/93 částku 71 969,90 Kč, celkem 99 964 Kč. S ohledem na ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, soud dovodil, že bylo na žalované, aby hodnotila, zda výše DPH, která byla stanovena smlouvou a byla zahrnuta do ceny každé opakující se splátky, odpovídala platné právní úpravě. Jestliže žalovaná nevyzvala žalobce k sepsání dodatku smlouvy ohledně snížení DPH ve smyslu zákona č. 196/1993 Sb., bylo v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., pokud byly jednáním žalované porušovány zájmy spotřebitele (žalobce) nadměrným zvýšením ceny v rozporu s daňovými a cenovými předpisy ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 526/1990 Sb., o cenách, v tehdy platném znění. Získá-li totiž prodávající nepřiměřený hospodářský prospěch prodejem za sjednanou cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk, je takové jednání nutno považovat za zneužívání hospodářského postavení s dopadem na absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 obč. zák. v části týkající se DPH. Soud dovodil s ohledem na dopis žalobce ze dne 28. 2. 1996, jímž se dovolal vůči žalované relativní neplatnosti smlouvy v části týkající se ceny nájmu s ohledem na změnu výše DPH, že smlouva je neplatná podle § 40a obč. zák. Poté uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobce ve smyslu § 451 obč. zák. bezdůvodně obohatila v rozsahu žalované částky, přičemž je nerozhodné, že DPH ve vyšším rozsahu odvedla finančnímu úřadu, a ten nesprávně odvedené DPH žalované nevrátil. Krajský soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. května 2001, č. j. 12 Co 654/2000 – 97, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 99 964 Kč s úroky z prodlení zamítl; zároveň změnil i výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci získala žalovaná na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, jestliže na základě platně uzavřených smluv ve smyslu § 489 obch. zák. žalobce plnil žalované. Sjednaná cena nájmu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže byla dohodnuta shodnou vůlí stran, a tento závěr nemůže změnit skutečnost, že od 1. 8. 1993 došlo ke snížení DPH u věcí, které byly předmětem uvedených smluv. Dohodnutá cena nájmu obsahovala stanovenou DPH podle § 16 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty v základní výši (platné v době sjednání smlouvy) nikoliv ve snížené výši a žalovaná neměla povinnost po dobu platnosti smlouvy přezkoumávat ujednání o výši ceny nájmu. I když ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, zakotvuje, že i v případě smluv o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci se zdanitelné plnění uskutečňuje formou dílčího nebo opakovaného plnění během trvání smlouvy a každé dílčí nebo opakované plnění se považuje za samostatně zdanitelné plnění, má to význam pouze pro fiskální vztah, bez vlivu na závazkový vztah účastníků, jehož součástí je dohoda o kupní ceně, odpovídající platným předpisům v době jejího sjednání. Nelze proto dovodit, jak učinil soud prvního stupně, že byly v dané věci porušovány zájmy spotřebitele nadměrným zvyšováním ceny v rozporu s daňovými a cenovými předpisy. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a zároveň vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž za takové zjištění považuje konstatování soudu, že sjednaná cena nájmu obsahovala i tehdy stanovenou DPH podle § 16 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty v základní, nikoliv snížené výši, a že pozdější zákonná změna nemá vliv na již sjednanou cenu. Podle názoru dovolatele přestože smlouvy obsahovaly vyčíslení daňového zatížení, je zjevné, že záměrem ani úmyslem smluvních stran nebylo sjednat DPH odchylně od zákona, čemuž odpovídá i to, že sama žalovaná reagovala na předešlou změnu zákona o dani z přidané hodnoty v roce 1995 předložením dodatku ke smlouvě, v němž byla snížena tehdejší původní sazba z 23% na 22%. Žalobce je přesvědčen, že poskytoval-li žalované finanční plnění jdoucí nad rámec zákonné daňové povinnosti a žalovaná přijala tyto částky, které jí nenáležely, a vůči nimž neměla žádnou daňovou povinnost ani na jejich přijetí právní nárok, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Zdůraznil, že žalovaná jako daňový subjekt byla povinna zkoumat výši své daňové povinnosti a plnit ji v rozsahu, který odpovídal platné právní úpravě, a to při přijetí každé jednotlivé leasingové splátky jako samostatného zdanitelného plnění, a její neznalost svých daňových povinností nemůže mít vliv na její odpovědnost za získaný majetkový prospěch, který musí žalobci vydat, a to i bez zřetele na své zavinění. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné a navrhla jeho odmítnutí jako dovolání zjevně bezdůvodné. Nepovažovala za opodstatněný dovolací důvod uplatněný žalobcem, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť smlouvy obsahující ujednání o ceně nájmu byly v řízení jako listinné důkazy předloženy, jsou obsahem spisu a odůvodnění rozsudku obsahuje právní rozbor typu a obsahu těchto listinných důkazů. Je přesvědčena, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, jestliže dovodil, že na platnost ceny, shodnou vůlí stran sjednanou, a která je svým účelem sjednanou kupní cenou hrazenou ve splátkách, nemá vliv nabytí účinnosti zákona, kterým došlo ke snížení DPH. Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”). Dovolání je v d