32 Odo 805/2002 — Nejvyšší soud

32 Odo 805/2002 citace  Název judikátu:Slib odškodnění. Promlčení. Promlčecí doba. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2004 Spisová značka:32 Odo 805/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.805.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 725 předpisu č. 513/1991Sb. § 392 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 805/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Č. a.s. p. n. d. a m. z., proti žalovanému P. Ř., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 1,689.469,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 156/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2002, č.j. 3 Cmo 660/2000-55, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2000, č.j. 14 Cm 156/97-31a), tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 1,689.469,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 12. září 1996 do zaplacení a potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve zbytku požadovaného příslušenství (první odstavec výroku). Odvolací soud dále žalovanému uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů (druhý odstavec výroku). V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že předmětem žaloby je náhrada škody, která vznikla žalobkyni jako deklarantovi úhradou celního dluhu podle rozhodnutí celního úřadu za nesplnění podmínek celního režimu tranzitu spočívajícího v nepředložení zboží výstupnímu celnímu úřadu v důsledku jeho odcizení, k němuž došlo při přepravě zboží prováděné žalovaným. Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolání žalobkyně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ze svých skutkových zjištění, která učinil z dohody o spolupráci v mezinárodní kamionové přepravě zboží ze dne 9. června 1993 uzavřené mezi účastníky (dále též jen „dohoda o spolupráci“), kterou opakoval dokazování. V posuzované věci shledal rozhodným závazek žalovaného obsažený v článku 2 uvedené dohody „-dodat zásilku v nezměněném stavu přijímacímu celnímu úřadu ve lhůtě stanovené na celní průvodce,…,- v případě nedodání zásilky k přijímacímu celnímu úřadu ve stanovené lhůtě uhradit Č. a.s. v plné výši náhradu za celní dluh váznoucí na nedodané zásilce, případně další náklady nebo způsobenou škodu, které by Č. a.s. v této souvislosti vznikly.“ Samotnou dohodu odvolací soud posoudil jako smlouvu podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejíž ujednání účastníci vztáhli na každou později uzavřenou přepravní smlouvu, jež se v ostatním řídila Úmluvou o mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněnou vyhláškou ministra zahraničních věcí pod číslem 11/1975 Sb. (dále též jen „Úmluva CMR“). Odvolací soud neshledal žádný důvod k vyslovení neplatnosti citované dohody, neboť v ní podle jeho názoru o odchylku od ustanovení o přepravní smlouvě CMR a nároků z ní upravených ve vyhl. č. 11/1975 Sb., jak má na mysli její ustanovení článku 41, nejde. Citované ujednání článku 2. stojí zcela samostatně a nezávisle vedle úpravy povinností dopravce z přepravní smlouvy CMR a nároků oprávněného vůči dopravci z této smlouvy. Pominout nelze podle odvolacího soudu ani obecnou zásadu, že dobrovolně lze převzít smluvně širší rozsah odpovědnosti než stanoví právní předpis, s čímž Úmluva CMR v článku 28. počítá. Shodně se soudem prvního stupně tak odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nejde o uplatnění nároku z odpovědnosti dopravce z přepravní smlouvy CMR. Potud se odvolací soud se soudem prvního stupně ztotožnil. Nesprávným však již shledal jeho závěr o naplnění liberačního důvodu dle § 374 odst. 1 obch. zák., přičemž připuštění liberace žalovaného označil za rozporné s charakterem jeho závazku v článku 2. dohody, který převzal bez jakýchkoli výjimek a podmínek, a který je třeba podle odvolacího soudu považovat za slib odškodnění podle § 725 obch. zák. Předpoklady, za nichž podle tohoto ustanovení nastupuje povinnost žalovaného poskytnout žalobkyni náhradu za celní dluh, byly splněny a je přitom nerozhodné, že k nedodání zboží určenému celnímu úřadu došlo v důsledku odcizení zásilky. Protože odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, námitce promlčení vznesené žalovaným, vycházeje z ustanovení §§ 392 a 397 obch. zák., nepřisvědčil, dospěl k závěru, že nárok žalobkyně opírající se o závazek žalovaného v článku 2. dohody, je důvodný. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni požadovanou částku s příslušenstvím, přičemž vzhledem k datu výzvy k poskytnutí plnění a přiměřené době k takovému plnění považoval za odpovídající počátek prodlení den 12. září 1996. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku podal žalovaný z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání. V něm zejména rozporoval závěry odvolacího soudu, že v daném případě nejde o uplatnění nároku z přepravní smlouvy CMR a o zkoumání z ní vyplývající odpovědnosti dopravce a že k promlčení žalovaného nároku nedošlo. Podle dovolatele je třeba jeho odpovědnost posuzovat ve smyslu Úmluvy CMR, která jasně stanoví v článku 23 rozsah škod (kromě škody na zásilce se hradí dovozné, clo a jiné výlohy vzniklé v souvislosti s přepravou zásilky), které je povinen dopravce (žalovaný) při ztrátě zásilky nahradit, a upravuje i otázku promlčení. Namítl, že dohoda o spolupráci uzavřená mezi účastníky řeší využívání služeb žalovaného jako dopravce pouze rámcově, zatímco při konkrétní objednávce přepravy žalobkyní u žalovaného se řídí právní vztah plně Úmluvou CMR, jakožto speciální právní úpravou mající přednost před obecnou právní úpravou. Konkrétně poukázal dále na její článek 17 odst. 2., podle něhož se odpovědnosti za ztrátu zásilky zprostil v důsledku toho, že tuto ztrátu nemohl odvrátit a její následky odstranit nebylo v jeho moci, jakož i na její článek 32 odst. 1 písm. b) upravující u nároků z přeprav jednoroční promlčecí dobu. Totéž jeho vyvinění by podle dovolatele nastalo i v případě aplikace obecné úpravní úpravy, neboť odcizení zásilky by bylo třeba posoudit ve smyslu § 374 obch. zák. jako okolnost vylučující jeho odpovědnost za škodu, která nastala nezávisle na jeho vůli a která mu bránila ve splnění povinnosti dodat zásilku. Na podporu svého názoru poukázal i na ustanovení § 399 obch. zák., které zakotvuje u práv vzniklých z celkového zničení nebo ztráty zásilky jednoroční promlčecí dobu, která běží ode dne, kdy měla být zásilka doručena příjemci. V otázce úroků z prodlení dovolatel namítl, že jejich požadovaná výše je v rozporu s Úmluvou CMR, která stanoví maximálně 5% úrok p.a., neboť je nesporné, že se i dohoda o spolupráci týká uzavírání přepravní smlouvy, která nemůže být v případě mezinárodní přepravy uzavřena odchylně od cit. úmluvy. Protože se podle dovolatele v posuzované věci v každém případě jednalo o vztah vyplývající z přepravní smlouvy, je třeba jím vznesenou námitku promlčení posoudit jako důvodnou. Navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, které požadoval zrušit. Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku. Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; není však důvodné. Existenci vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání, i když nebyly v