32 Odo 911/2006 — Nejvyšší soud

32 Odo 911/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 11. 2008 Spisová značka:32 Odo 911/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.911.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 37 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 911/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce MVDr. J. K., , zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, , proti žalované P. B., a. s., , o zaplacení částky 523 202 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 206/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2005 č. j. 13 Co 243/2004-106, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003                     č. j. 21 C 206/96-80 opětovně zamítl žalobu o zaplacení částky 523 202 Kč s 16% úrokem z prodlení od 21. 5. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel uzavřel ve dnech 18. 1. 1994 a 4. 2. 1994 dvě smlouvy o dílo, kde jako zhotovitel bylo shodně u obou smluv uvedeno „účelové sdružení následujících právnických a fyzických osob, zastoupené S. – konsorciem Brno“. V přehledu osob zapojených do sdružení je uveden žalovaný, dále společnost S., spol. s r. o., P. B. – Ch., s. p., a S. – konsorcium B., zastoupené Ing. J. K. a Ing. M. V.. U obou smluv je shodně jako předmět smlouvy uvedeno „Příprava, výstavba a dodávka díla, to je bytu, garáže vč. spol. prostorů domu do osobního vlastnictví objednatele a zajištění provozu a údržby bytového domu s integrovanými funkcemi v B. – L.“. Rozsah předmětu smlouvy je vyjádřen v  příloze k této smlouvě. U smlouvy je v příloze popsán byt v podkroví domu. V příloze smlouvy č. je popsána garáž, resp. je zde paspart podlaží, v němž se garáže nacházejí, aniž by bylo zřejmé, o kterou garáž se v případě žalobce jedná. Článek IV obou smluv je shodně rozdělen do dvou oddílů, přičemž v prvním je řešena uvedena předpokládaná cena celé stavby (36 471 829 Kč) a ve druhém pak „cena předmětu smlouvy dle článku II“.  U obou smluv je shodně řešena otázka prodlení obou stran tak, že pro „…případ prodlení zhotovitele v plnění termínu předání díla objednateli                      tj. 30. 11. 1994 může objednatel uplatnit smluvní pokutu ve výši 0,5 % z ceny za každý den prodlení a zhotovitel je povinen pokutu uhradit“. Soud prvního stupně zjistil, že v obou smlouvách není řešeno, který ze subjektů uvedených v záhlaví smlouvy má objednateli dílo předat. V článku VIII odst. 1 obou smluv bylo shodně uvedeno, že předáním a převzetím díla přechází na objednatele vlastnické právo k dílu. Obsah a forma převodu vlastnického práva bude upřesněna v návaznosti na připravovaný zákon o úpravě vlastnictví k bytům a nebytovým prostorům. Soud prvního stupně se zabýval především otázkou platnosti obou uzavřených smluv a po provedeném dokazování dospěl k následujícím právním závěrům. Dle názoru soudu prvního stupně nebylo možné platně uzavřít smlouvu, jejímž předmětem je výstavba bytové jednotky, dvou garáží a nebytových prostor, protože podle § 644 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) předmětem smlouvy o dílo může být pouze nová samostatná věc ve smyslu § 119 ObčZ, přičemž stavba jako předmět smlouvy o dílo se stává vlastnictvím objednatele již v průběhu jejího zhotovování, nikoli až jejím předáním (§ 651 ObčZ). Závěr o neplatnosti smlouvy o dílo dále podpořil soud prvního stupně odkazem na zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, podle něhož musela být v případě výstavby nového domu s byty uzavřena smlouva podle § 12 citovaného zákona obsahující náležitosti podle jeho § 13. Taková smlouva v daném případě uzavřena nebyla a namísto toho uzavřelo několik subjektů „smlouvy o dílo“ s budoucími vlastníky bytů, v nichž navíc uvedli, že předáním a převzetím přechází na objednatele vlastnické právo k dílu, přičemž obsah a forma převodu vlastnického práva bude upřesněna v návaznosti na připravovaný zákon o vlastnictví k bytům a nebytovým prostorám. Za další důvod absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy soud prvního stupně označil skutečnost, že smlouva o dílo byla uzavřena mezi žalobcem a sdružením, které nebylo subjektem nadaným právní subjektivitou, a tedy nemohlo být účastníkem občanskoprávních vztahů. Tento svůj závěr opírá soud prvního stupně o zjištění, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by byla mezi subjekty uzavřena smlouva o sdružení ve smyslu § 829 an. ObčZ. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve smlouvě je neurčitě stanoven rozsah práv a povinností žalované, nelze z ní jednoznačně určit, zda vůbec a kdy měla povinnost předat byť část budované stavby žalobci, jelikož způsob předání domu, resp. jeho části není ve smlouvě upraven ve vztahu ke konkrétnímu subjektu, který by tuto povinnost měl. Za neurčitou potom soud prvního stupně považoval i tu část smlouvy, která upravuje cenu jejího předmětu, jelikož z ustanovení článku 5 smlouvy, který upravuje způsob placení, není zřejmé, kterému subjektu a kdy je splatná cena za jím povedené práce. Neurčitým, a tudíž absolutně neplatným, nakonec soud prvního stupně shledal i samotné ujednání o smluvní pokutě, jelikož z formulace článku VI smlouvy o dílo není zřejmé, který subjekt měl být případně v prodlení s předáním jakého díla, tzn. vůči komu by měl žalobce smluvní pokutu uplatňovat. Soud prvního stupně žalobu zamítl, protože se žalobce domáhal zaplacení žalované částky na základě smlouvy, která je minimálně v části týkající se uplatňovaného nároku absolutně neplatná. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. června 2005                       č. j. 13 Co 243/2004-106 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud předně upozornil na akcesorickou povahu smluvní pokuty jako zajišťovacího závazku. Vyjádřil se v tomto ohledu tak, že bez existence smlouvy hlavní nemůže existovat ani zajišťovací závazek, tedy že nevznikl-li platně závazek hlavní, nemůže dojít k porušení smluvní povinnosti z neplatné smlouvy, a tudíž nemohou nastat ani následky závazku zajišťovacího, v daném případě smluvní pokuty. Předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu byla proto správnost právního závěru soudu prvního stupně, který ze svých skutkových zjištění dovodil, že předmětné smlouvy o dílo jsou právními úkony absolutně neplatnými. S tímto právním závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožnil a v podstatě zopakoval argumentaci soudu prvního stupně zdůvodňující neplatnost uzavřených smluv o dílo (odvolací soud se však nezabýval otázkou, zda zhotovitel podle předmětných smluv o dílo byl či nebyl nadán právní subjektivitou). Vzhledem k akcesorické povaze zajišťovacího institutu smluvní pokuty potom odvolací soud dospěl k závěru, že absolutně neplatným je i tento závazek. Bez ohledu na neplatnost obou smluv o dílo potom odvolací soud označil za neplatné i samotné ujednání o smluvní pokutě, a to z důvodu neexistence určitého smluvního ujednání o počátku prodlení zhotovitele, který byl pro výpočet smluvní pokuty rozhodným. Povinnost zaplatit smluvní pokutu byla totiž ve smlouvě vázána na prodlení zhotovitele s předáním díla objednateli, přičemž ve smlouvě nebyla sjednána povinnost předat dílo do 30. 11. 1994, byl sjednán pouze termín dokončení stavby a to na „listopad 1994“. Závěrem odvolací soud připomněl, že každý ze zmíněných důvodů neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a o předmětu díla by sám o sobě postačoval k závěru o nedůvodnosti žaloby. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a dále proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je dle názoru dovolatele přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), jelikož napadené rozhodnutí má po právní strán