33 Cdo 1128/2017 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1128/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2018 Spisová značka:33 Cdo 1128/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1128.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva o dílo Odstoupení od smlouvy Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 6. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.7.2018IV.ÚS 2378/18JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto9.10.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1128/2017-615 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, proti žalovanému M. H., zastoupenému Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o zaplacení 135.383 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 218/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2016, č. j. 10 Co 259/2016-562, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.277 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Hajšmana, advokáta. Odůvodnění: Původní žalobci V. H. a M. S. (dříve H.) se po žalovaném domáhali zaplacení 171.146 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 17. 7. 2013, č. j. 36 C 218/2012-294, žalobu o zaplacení 171.146 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 10 Co 444/2013-342, tento rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2014 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 3. 2015, č. j. 10 Co 444/2013-380, shora citovaný rozsudek Okresního soudu Plzeň – město zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud Plzeň-město poté rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 36 C 218/2012-491, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 135.383 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 135.383 Kč od 1. 9. 2011 do zaplacení (výrok I.); zamítl žalobu co do částky 35.763 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., IV. a V.). Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 5. 2015, č. j. 36 C 218/2012-403, vstoupil do řízení v důsledku postoupení pohledávky na místo původních žalobců V. H. a M. S. (dříve H.) žalobce J. P.. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 10 Co 259/2016-562, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 2. 2016, č. j. 36 C 218/2012-491, v odvoláním dotčených částech, tj. ve výroku I., v části výroku II. co do 12.000 Kč s příslušenstvím a ve výrocích III. a IV.; ve výroku V. o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl. Připomíná, že žalovaný v dovolání pouze opakuje námitky, s nimiž se již soudy - vázány právním názorem Nejvyššího soudu - vypořádaly. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“ a přípustnost svého dovolání vymezil citací § 237 o. s. ř. s tím, že „konkrétní rozpory s judikaturou Nejvyššího soudu“ uvede podrobněji u jednotlivých dovolacích námitek. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (pro každou otázku hmotného nebo procesního práva) samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, obsahující rovněž odkazy na odpovídající rozhodnutí Ústavního soudu). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. zakládají pouze otázky hmotného či procesního práva, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, které obstálo i v rovině ústavně právní – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, „zcela obrátil“ své právní závěry, ačkoliv Nejvyšší soud jeho předchozí rozhodnutí zrušil pouze z důvodu „překvapivosti“, dezinterpretuje rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud totiž zrušil rozhodnutí odvolacího soudu se závazným právním názorem, že odvolací soud nesprávně (v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) posoudil platnost odstoupení od smlouvy o dílo, a nadto pochybil, ztotožnil-li dostatečné vymezení důvodu odstoupení coby náležitosti tohoto právního úkonu s naplněním podmínek vzniku práva na odstoupení od smlouvy. Na rozdíl od odvolacího soudu dovodil, že v právním úkonu odstoupení od smlouvy byl dostatečně vymezen důvod odstoupení (odkazem na znalecký posudek, který obsahoval detailní popis vad díla a s nímž byl žalovaný obeznámen). Teprve sekundárně odvolacímu soudu vytkl, že je jeho rozhodnutí rovněž překvapivé. Polemikou v tomto směru ostatně dovolatel ani neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Námitka, že původní žalobci mohli uplatnit vady díla pouze v režimu podle § 645 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), a od smlouvy mohli odstoupit pouze podle § 648 odst. 2 obč. zák., nereflektuje právní závěry odvolacího soudu. Žalovaný jí ve skutečnosti brojí proti tvrzení původních žalobců, že dílo nebylo předáno a že od smlouvy odstoupili podle § 642 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud však vycházel ze zjištění, že dílo předáno bylo, a nadto smlouvu o dílo zjevně posoudil jako smlouvu o opravě a úpravě věci; odstoupení od smlouvy poměřoval ustanovením § 655 odst. 1 obč. zák. Jak již bylo naznačeno, nelze zpochybňovat závěry, které odvolací soud neučinil; z dovolání se přitom žádná polemika s posouzením odstoupení od smlouvy o dílo podle § 655 odst. 1 obč. zák. nepodává. Právní závěry odvolacího soudu nereflektuje ani navazující námitka, že původní žalobci nevytkli vady díla v zákonné záruční době, kterou žalovaný dovozuje z § 646 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud dovodil lhůtu k vytknutí vad z § 654 odst. 1 obč. zák. a tento závěr žalovaný v dovolání nezpochybnil. Nepřiléhavý je pak v souvislosti s posouzením platnosti odstoupení od smlouvy o dílo odkaz dovolatele na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1982, sp. zn.