33 Cdo 117/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 117/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 2. 2025 Spisová značka:33 Cdo 117/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.117.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady podání Přípustnost dovolání Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 117/2025-346 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně JUSTITIA TENDER PARTNERS, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3 (identifikační číslo osoby 015 51 825), zastoupené JUDr. Barborou Kociánovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o zaplacení 401 720 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 91/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 28 Co 159/2024-314, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.027,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Barbory Kociánové, advokátky. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 65 C 91/2020-284, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 5. 2024, č. j. 65 C 91/2020-306, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 401 720 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 25. 10. 2019 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 77 809 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 28 Co 159/2024-314, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a v nákladovém výroku změnil jen ve výši náhrady nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že dne 27. 3. 2018 uzavřeli účastníci rámcovou dohodu na poskytování služeb v oblasti administrativní správy a služeb organizačně hospodářské povahy (dále jen „Rámcová dohoda“). Na jejím základě, postupem v ní popsaným, byla žalobkyně žalovaným vyzvána k akceptaci plnění stanovených povinností (výkonu zadavatelských činností pro zadávání veřejných zakázek, a to v souvislosti s veřejnou zakázkou č. OSI/RD/0010/18 s názvem „Obnova Trojské lávky, inženýrská činnost“; tím pak byla uzavřena konkrétní realizační smlouva (administrace veřejné zakázky stavební dozor Obnova Trojské lávky). Za žalobkyni byl oprávněn jednat a vystupovat Ing. Křesálek, který pobýval v kancelářích žalovaného, kde vykonával činnosti odpovídající vymezení Rámcové dohody. Pro případ porušení smluvní povinnosti, resp. pro případ, že vady plnění založí práva z vadného plnění, si smluvní strany ujednaly postup podle čl. VIII. a čl. IX. odst. 9.1., popř. 9.2. Rámcové dohody; po řádném vytknutí vad nebo nedodělků mohla být žalobkyni účtována smluvní pokuta. Žalovaný smluvený způsob nevyužil a na místo toho žalobkyni vrátil fakturu č. 19018, aniž by jednoznačně v dopisu ze 17. 12. 2019 konkretizoval, které předané podklady nebyly kompletní a který časový rozsah nemohl zkontrolovat (tímto dopisem nebyla vrácena jen předmětná faktura č. 19018, dopis se týkal dalších sedmnácti vrácených faktur). Na podkladě těchto zjištění odvolací soud posoudil právní jednání účastníků ze dne 27. 3. 2018 jako smlouvu příkazní ve smyslu § 2431 o. z.; žalovaný měl postavení příkazce a žalobkyně postavení příkazníka. Uzavřel, že žalobkyně svým povinnostem dostála, neboť plnění v sjednaném rozsahu žalovanému poskytla a vyúčtovala fakturou č. 19018, jejíž součástí byl i soupis úkonů potvrzený za žalovaného osobou k tomu oprávněnou; vady plnění žalovaným vytknuty (namítány) nebyly. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud podle názoru dovolatele řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Řečeno jinak, pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, ale i od které ustálené rozhodovací praxe (od kterých rozhodnutí dovolacího soudu) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Žalovaný shora uvedeným požadavkům nedostál. Použitou formulací, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, není přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. řádně vymezena, neboť žalovaný v dovolání neformuloval žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neuvedl konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, z něhož by to bylo seznatelné. Chybějící údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, nelze spolehlivě dovodit ani z obsahu dovolání. Argumentace dovolatele totiž spočívá ve zpochybnění zjištění, že žalobkyně v řízení prokázala, že pro něho vykonala úkony, jejichž zaplacení požadovala (soudy dospěly jednoznačně k závěru, že žalobkyně prokázala, že plnění sjednané v Rámcové dohodě a vyúčtované fakturou č. 19018 žalovanému poskytla, a že žalovaný nenamítal vady plnění). V této souvislosti se sluší připomenout, že zjištěný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, je v dovolacím řízení zásadně