33 Cdo 1383/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1383/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2025 Spisová značka:33 Cdo 1383/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.1383.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zastoupení Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 437 o. z. § 2993 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1383/2024-141 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně S. K., zastoupené Mgr. Janem Štanderou, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 332/5, proti žalovanému V. P., zastoupenému Mgr. Janem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 776/10, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 11/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 29 Co 323/2023-116,t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 29 Co 323/2023-116, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 175 820 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 70 C 11/2022-92, uložil žalovanému povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 175 820 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 11. 7. 2022 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 70 065,40 Kč k rukám jejího právního zástupce Mgr. Jana Štandery, advokáta. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 11. 1. 2001 udělil žalovaný Ing. Martinu Štěpaníkovi písemnou plnou moc ke všem úkonům a právním jednáním s třetími osobami ohledně nemovitého majetku (mimo jiné i níže specifikovaných pozemků), včetně práva podepsat listiny jménem žalovaného (zmocnitele). Dne 5. 4. 2019 uzavřela žalobkyně a žalovaný v zastoupení Ing. Martinem Štěpaníkem kupní smlouvu, ve které se žalovaný zavázal převést žalobkyni vlastnické právo k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsaným na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné pozemky“), a žalobkyně se zavázala zaplatit žalovanému za předmětné pozemky kupní cenu ve výši 175 820 Kč tak, že částku 140 250 Kč uhradí převodem na bankovní účet č. 670100-2211137890/6210 a částku ve výši 35 570 Kč v hotovosti při podpisu kupní smlouvy. Dne 14. 9. 2018 byla z účtu žalobkyně odepsána částka 140 250 Kč ve prospěch účtu č. 670100-2211137890/6210, částku 35 570 Kč žalobkyně předala v hotovosti zástupci žalovaného Ing. Martinu Štěpaníkovi při podpisu kupní smlouvy, což v souladu se zmocněním stvrdil svým podpisem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 55 Co 424/2021-163, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 7. 2021, č. j. 11 C 159/2019-113, kterým bylo určeno, že z důvodu neplatnosti kupní smlouvy uzavřené 5. 4. 2019 je vlastníkem předmětných nemovitostí žalovaný; v odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že přestože Ing. Martin Štěpaník jednal podle plné moci v rozsahu svého zmocnění (oprávnění zmocněnce byla v plné moci vymezena velmi široce, bez jakýchkoli omezení) a v souladu s vůlí žalovaného předmětné pozemky prodat, prodej uskutečnil za cenu, která neodpovídala hodnotě pozemků (byla nepřiměřeně nízká). Žalobkyně se před uzavřením kupní smlouvy s Ing. Štěpaníkem osobně znala. Dne 20. 6. 2022 zaslala žalobkyně žalovanému „Výzvu k vrácení kupní ceny – předžalobní upomínku“, ve které žalovaného vyzvala, aby jí nejpozději do 10. 7. 2022 vrátil kupní cenu 175 820 Kč, kterou za nemovitosti zaplatila. Na podkladě uvedených zjištění soud prvního stupně uzavřel, že jednání Ing. Martina Štěpaníka bylo – s přihlédnutím k tomu, že nepřekročil své oprávnění vyplývající z plné moci, kterou mu žalovaný udělil – přičitatelné žalovanému (§ 436 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“). Protože kupní smlouva byla soudem shledána neplatnou, jsou smluvní strany povinny vzájemně si vrátit přijatá plnění; žalobkyni tak vzniklo právo na vrácení zaplacené kupní ceny z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2993 o. z. To, zda Ing. Štěpaník kupní cenu, kterou v zastoupení žalovaného od žalobkyně převzal, následně žalovanému předal, shledal soud irelevantním; žalovaný má vůči Ing. Štěpaníkovi případně regresní nárok. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 29 Co 323/2023-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 175 820 Kč s příslušenstvím zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na podkladě skutkových zjištění soudu prvního stupně (sám dokazování nedoplňoval) dovodil částečně odlišné skutkové závěry (na nichž pak založil odlišné právní závěry). Konstatoval, že soud prvního stupně při rozhodování nezohlednil skutečnosti, které vyšly najevo v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 159/2019, konkrétně to, že se Ing. Martin Štěpaník a žalobkyně dobře znali, že dlouhodobě spolupracovali v obchodních věcech a že si museli být vědomi skutečné tržní hodnoty předmětných pozemků, která značně převyšovala ujednanou kupní cenu. Žalobkyně věděla, že její známý jako zástupce žalovaného jedná v rozporu s jeho zájmy (sama z této situace těžila) a nemohla tudíž ani mít za to (nebyla v dobré víře), že se bude chovat jinak při přijetí kupní ceny (že bude jednat poctivě). Uzavřel, že přijetí kupní ceny od žalobkyně nemohlo mít vůči žalovanému účinky. Protože v řízení nebylo prokázáno, že kupní cena se skutečně dostala žalovanému do dispozice, nemá vůči němu žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné kupní smlouvy podle § 2993 o. z. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, a jeho usnesení ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014, při řešení otázek, kdo (zda zastoupený nebo zástupce) je povinen k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. v případě, že kupní smlouva uzavřená v přímém zastoupení podle § 436 odst. 1 o. z. se následně ukáže být neplatnou, a zda je pro posouzení vzniku práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení od žalovaného významné, zda prostředky byly zástupcem zastupovanému (žalovanému) předány či nikoli. Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že jeho skutkový závěr, že věděla, že zájem Ing. Martina Štěpaníka, který za žalovaného jednal (uzavřel kupní smlouvu a inkasoval kupní cenu), je v rozporu se zájmem žalovaného (že při uzavírání kupní smlouvy nebyla v dobré víře), hrubě kolidují s provedenými důkazy, resp. z provedeného dokazování nevyplývají. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 437 o. z. zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět (odst. 1). Jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti (odst. 2). Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druh