33 Cdo 1407/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1407/2024-631 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Mandant spol. s r.o., se sídlem v České Lípě, Purkyňova 3395 (identifikační číslo 148 88 408), zastoupené JUDr. Janou Jankotovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Andrštova 1078/7, proti žalované Nemocnici s poliklinikou Česká Lípa, a.s., se sídlem v České Lípě, Purkyňova 1849 (identifikační číslo 272 83 518), zastoupené JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, o 5 115 029,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 217/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 1. 2024, č. j. 35 Co 37/2023-649, t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. 1. 2024, č. j. 35 Co 37/2023-649, v rozsahu výroku pod bodem I, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ve výroku II, a ve výrocích pod body II, III a IV, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 12. 2022, č. j. 37 C 217/2015-564, se ve výrocích II, III a IV ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud v České Lípě v pořadí druhým rozsudkem ze dne 5. 12. 2022, č. j. 37 C 217/2015-564 [když jeho rozsudek ze dne 18. 7. 2018, č. j. 37 C 217/2015-200, odvolací soud usnesením ze dne 24. 8. 2020, č. j. 83 Co 267/2018-244, vyjma výroku o vrácení soudního poplatku, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení], uložil žalované zaplatit žalobkyni 5 115 029,66 Kč s 7,75 % úroky z prodlení z částky 4 758 083,66 Kč od 8. 2. 2012 a s 7,75 % úroky z prodlení z částky 356 946 Kč od 1. 2. 2012 do zaplacení (výrok I), v rozsahu požadovaných úroků z prodlení nad rámec úroků přiznaných žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic a státu (výroky III, IV). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně dodávala žalované v roce 2011 energie na základě smlouvy o zajištění dodávek tepla a ostatních energií uzavřené mezi Dubskou energetickou společností, a.s., která byla podnikatelkou podle § 2 odst. 2 písm. b/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jako dodavatelkou, a Nemocnicí s poliklinikou v České Lípě, která byla v době vzniku závazku státní nemocnicí (příspěvkovou organizací), jako odběratelkou. Žalobkyně a žalovaná jsou právní nástupkyně původních smluvních stran. Nemocnice tento závazkový vztah uzavírala za účelem řádného naplňování svého poslání (provozování zdravotnického zařízení). Z toho důvodu v tomto závazkovém vztahu nevystupovala v postavení podnikatelky, ale v postavení státní organizace (ta se podle § 261 odst. 2 věty druhé obch. zák. pro tyto případy považuje za stát). Skutečnost, že nemocnice byla v rozhodné době držitelkou několika živnostenských oprávnění, nemá na její postavení nepodnikatele v tomto konkrétním závazkovém vztahu žádný vliv. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o dodávkách energií byla uzavřena mezi podnikatelkou při její podnikatelské činnosti a státem, resp. příspěvkovou organizací, jakožto nepodnikatelkou. Dále bylo nutno posoudit, zda předmět uzavřené smlouvy (dodávky energií) se týká nebo netýká zabezpečování veřejných potřeb. Pojem zabezpečování veřejných potřeb použitý v § 261 odst. 2 obch. zák. je na základě konstantní judikatury Nejvyššího soudu pravidelně vykládán v širších souvislostech, tedy dosti extenzivně, jak vyplývá mimo jiné např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, nebo ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004; obdobný názor vyjadřuje i česká odborná literatura (např. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 10., podstatně rozšířené vydání, C. H. Beck, 2005, str. 986 a. n.). Pod pojem zabezpečování veřejných potřeb jsou pravidelně zahrnovány služby, na kterých je obecný zájem, a to typicky v oblasti hospodářské, zdravotnické, životního prostředí, sociální, kulturní atp. Z toho lze odvodit, že i smlouva o dodávkách energií, která zajišťovala nezbytné služby umožňující provoz nemocnice, byla skutečně uzavřena za účelem zabezpečování veřejných potřeb. Závazkový vztah mezi stranami se proto řídí částí třetí obchodního zákoníku. Na závazkový vztah mezi podnikatelem a nepodnikatelem regulovaný částí třetí obchodního zákoníku – argumentuje soud prvního stupně – je třeba kromě jeho ostatních ustanovení aplikovat i § 262 odst. 4. Ten mimo jiné stanovuje, že smluvní strana, která není podnikatelkou, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze závazkového vztahu jinak regulovaného obchodním zákoníkem pouze podle zákoníku občanského. V daném případě to znamená, že odpovědnost smluvní strany vystupující v tomto vztahu v postavení nepodnikatele za prodlení s plněním peněžitého závazku se bude řídit ustanoveními o prodlení dlužníka obsaženými v § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Ten umožňuje věřiteli v případě prodlení dlužníka požadovat vedle samotného plnění i úroky z prodlení. Ohledně výše úroků z prodlení odkazuje občanský zákoník na prováděcí předpis. Ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. je normou kogentní, jak vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006. Soud prvního stupně uzavřel, že strany si nemohly sjednat úroky z prodlení v jiné výši, než určuje prováděcí předpis k § 517 obč. zák., konkrétně nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, v tehdy platném znění. Ujednání smluvních stran o úrocích z prodlení ve výši 0,05 % denně je proto pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. absolutně neplatné. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni úroky z prodlení za pozdní splnění peněžitého závazku, avšak pouze ve výši stanovené předpisy občanského práva. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 35 Co 37/2023-649, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), změnil je v nákladových výrocích III a IV (výroky II, III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. Přisvědčil žalobkyni, že dne 30. 7. 1996 nebylo v obchodním zákoníku obsaženo ustanovení § 262 odst. 4, které ve druhé větě stanoví, že smluvní strana, jež není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Odvolací soud však měl – ve shodě s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 3 Cmo 129/2021 – za to, že tato skutečnost na správnosti závěru soudu prvního stupně nic nemění. Ustanovení § 262 odst. 4 bylo do obchodního zákoníku včleněno zákonem č. 370/2000 Sb. účinným od 1. 1. 2001 (a současné podoby doznalo novelizací provedenou zákonem č. 501/2001 Sb.), a to v souvislosti s požadavky Směrnice Rady ES č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Cílem bylo rozšíření použitelnosti ustanovení na ochranu spotřebitele na všechny typy smluv bez ohledu na to, v jakém kodexu jsou upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010). Nemožnost ujednat úroky z prodlení ve vztahu k nepodnikateli jinak, než je stanoveno občanskoprávními předpisy, vyplývá přímo z postavení nepodnikatele, a tedy i z postavení státu při zajišťování veřejných potřeb, které je třeba chránit. Proto závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006 jsou použitelné i v projednávané věci, kdy je řešeno prodlení žalované s plněním závazku, které nastalo v roce 2012. Soud prvního stupně tedy správně dovodil, že žalobkyni přísluší toliko úroky z prodlení ve výši 7,75 % stanovené podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Nedoplatky cen energií se přitom staly v souladu s ujednáním v článku 6.7 smlouvy z 30. 7. 1996 splatnými uplynutím patnácti dnů od doručení faktur, jimiž bylo provedeno vyúčtování, žalované. Tedy částka 4 758 083,66 Kč se stala splatnou 7. 2. 2023, neboť faktura č. 1178 byla žalované podle podacího razítka doručena 23. 1. 2012, částka 356 946 Kč se stala splatnou 31. 1. 2012, neboť faktura č. 1175 byla žalované podle podacího razítka doručena 16. 1. 2012. Žalobkyni tak podle § 517 obč. zák. vedle uvedených částek přísluší též úroky z prodlení ve výši 7,75 % z částky 4 758 083,66 Kč od 8. 2. 2012 do zaplacení a z částky 356 946 Kč od 1. 2. 2012 do zaplacení. Pokud požadovala úroky z uvedených částek za uvedená období vyšší než 7,75 % ročně, tak v tomto rozsahu byla žaloba správně jako nedůvodná zamítnuta (tj. konkrétně – po přep