33 Cdo 1594/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1594/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2025 Spisová značka:33 Cdo 1594/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.1594.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Znalecký posudek Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 127 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1594/2025-214 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Zdeňkou Vochyánovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Nerudova 1190/3, proti žalovanému V. D., zastoupenému Mgr. Miroslavem Kučerkou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, o určení vlastnictví nemovitostí k datu smrti zůstavitelky, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C 285/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2024, č. j. 21 Co 124/2024-186, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala určení, že M. D., narozená XY, byla ke dni svého úmrtí, tj. k XY, vlastnicí nemovitých věcí v obci XY, katastrálním území XY, evidovaných na listu vlastnictví č. XY, a to pozemku p. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 160 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, a pozemku p. č. XY – zahrada o výměře 581 m2 (dále též jen „předmětné nemovitosti“). Argumentovala tím, že M. D., která dne 8. 4. 2021 převedla předmětné nemovitosti darovací smlouvou do vlastnictví žalovaného, trpěla v době uzavření smlouvy závažným duševním onemocněním a nebyla proto schopna rozpoznat důsledky svého jednání; darovací smlouva byla tudíž neplatným právním jednáním. Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 7 C 285/2022-147, určil, že M. D., narozená XY, byla ke dni svého úmrtí, tj. ke dni XY, vlastnicí nemovitých věcí v obci XY, katastrálním území XY, evidovaných na listu vlastnictví č. XY, a to pozemku p. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 160 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, a pozemku p. č. XY – zahrada o výměře 581 m2, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č. j. 21 Co 124/2024-186, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 31. 3. 2021 byla sepsána smlouva, kterou V. D. st. a M. D. darovali svému synovi V. D. ml. pozemek p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, tedy nemovitosti zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY a M. D. darovala V. D. ml. pozemek p. č. XY, jehož součásti je stavba č. p. XY, tedy nemovitosti zapsané na LV č. XY pro katastrální území XY. Současně bylo ve prospěch dárců zřízeno věcné břemeno doživotního spoluužívání nemovitostí. Smlouva byla podepsána dne 8. 4. 2021; k tomuto dni nastaly i účinky vkladu vlastnického práva. V době podpisu darovací smlouvy trpěla M. D. demencí u Alzheimerovy choroby středně těžkého až těžkého stupně a současně byla stižena i organickou depresivní poruchou s psychotickými příznaky; v důsledku uvedených psychických poruch nebyla schopna rozpoznat následky svého jednání, ani své jednání ovládat a nebyla také schopna chápat obsah svého jednání v podobě uzavření darovací smlouvy. Žalobkyně je dcerou M. D. Dne XY M. D. zemřela, pozůstalostní řízení dosud nebylo pravomocně skončeno a účastní se ho všechny osoby, které připadají v úvahu jako dědici. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Prejudiciálně se zabýval otázkou platnosti darovací smlouvy ze dne 8. 4. 2021 a shodně jako soud prvního stupně posoudil darovací smlouvu jako neplatnou podle § 581 o. z., neboť M. D. jednala v době jejího uzavření v duševní poruše, která jí učinila neschopnou právně jednat. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na jím uvedených právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně: a) „důkazní verifikace právně rozhodných skutečností z hlediska řešení otázky, zda posuzovaná zemřelá osoba v době uzavření právního jednání trpěla duševní poruchou, která ji k tomuto právnímu jednání činila neschopnou, či nikoli“, b) „povinnosti soudu provést důkaz navržený k prokázání tvrzení účastníka, resp. řádně odůvodnit neprovedení takového navrženého důkazu,“ c) „zda znalci přísluší řešit právní otázky ohledně schopnosti posuzované osoby činit právní jednání a chápat jeho význam“, a d) „zda má soud v rámci zásady volného hodnocení důkazů povinnost zadat zpracování revizního znaleckého posudku v případě, kdy je znaleckému posudku ze strany účastníka řízení vytýkáno množství zásadních pochybení“ (když podle dovolatele znalkyně znalecký posudek relativizovala, jsou v něm věcné chyby a omyly a všechna ostatní svědectví hovoří o pravém opaku). Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud pochybil, pokud se co do skutkového závěru o duševním stavu M. D. „nekriticky opřel o znalecký posudek“ a nepřihlédl k zjevné dlouhodobé vůli dárkyně nemovitosti převést právě na něho, ani nevzal dostatečně v potaz svědecké výpovědi o tom, že dárkyně byla v okamžiku darování časově i prostorově orientovaná. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje dovolatel dál v tom, že odmítly nechat vypracovat revizní znalecký posudek k posouzení, zda M. D. byla v době darování schopna učinit právní jednání a chápat jeho důsledky. Nerespektovaly tak rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, v něm Nejvyšší soud dovodil, že „skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost)“. Podle dovolatele je, jak dovozuje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2331/2022 či z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1337/2021, vyhotovení dvou znaleckých posudků „spíše standardem“. Rozhodnutí revizní posudek neprovést pak podle dovolatele nebylo (v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, nebo ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02) ani řádně odůvodněno, čímž odvolací soud porušil kautely spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tyto tvrzené vady umožňují, aby dovolací soud provedl přezkum postupu, na jehož základě byl v předchozím řízení zjištěn skutkový stav. Nesoulad s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3401/2021, spatřuje dovolatel v tom, že „nebyla připuštěna varianta, že bylo skutečným a dlouhodobým projevem vůle M. D. darovat žalovanému jakožto svému synovi předmětné nemovitosti proto, že zde s rodiči po celou dobu svého života sdílel společnou domácnost“. Nebyly řešeny rodinné vazby a motivace M. D. pro uzavření darovací smlouvy, nebylo zohledněno, že to byl on a nikoli žalobkyně, kdo o dárkyni dlouhodobě pečoval a že darovací smlouvu s ním uzavřel i otec V. D., takže se jednalo o společnou vůli rodičů. Rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, s. zn. 24 Cdo 3404/2018, spatřuje dovolatel v tom, že se znalkyně ve znaleckém posudku vyjadřovala k tomu, zda dárkyně byla schopna chápat obsah a smysl uzavření darovací smlouvy a její důsledky, což je otázka právní, jež soudnímu znalci vůbec nepřísluší; tyto informace proto nemohou být pro soud z hlediska jeho meritorního rozhodování využitelné, resp. jsou bezcenné. Rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, či ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2556/2009, případně s usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3492/12, spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud „nepovažoval za nutné, aby bylo prokázáno bez pochybností, že ta která fyzická osoba jednala v duševní poruše, která by ji činila k tomuto právnímu jednání neschopnou“, respektive v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3404/2018 či sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 se nevypořádal s notorietou, že nikoliv každá duševní po