33 Cdo 1669/2017 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1669/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2018 Spisová značka:33 Cdo 1669/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1669.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Smlouva o půjčce Splatnost pohledávky Dotčené předpisy:§ 101 obč. zák. § 243e odst. 1 o. s. ř. § 243e odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1669/2017-195 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti žalované I. B., zastoupené JUDr. Vlastislavem Karlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chlumova 256/10, o zaplacení 257.732 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 228/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 19 Co 140/2015-163, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 19 Co 140/2015-163, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 12. 2014, č. j. 28 C 228/2014-87, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 257.732 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení účastníků, se ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. 28 C 228/2014-87, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 257.732 Kč s příslušenstvím (výrok I.), řízení co do částky 53.238 Kč zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o soudním poplatku (výrok IV.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 19 Co 140/2015-163, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Učinil tak poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015, zrušil jeho předchozí rozhodnutí ze dne 3. 6. 2015, č. j. 19 Co 140/2015-123, kterým odvolací soud zrušil ve výrocích I. a III. rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudy obou stupňů vycházely shodně ze zjištění, že žalobce s žalovanou a jejím tehdejším manželem J. K. (který dne 12. 3. 2009 zemřel) uzavřeli dne 17. 9. 1997 smlouvu, podle níž jim poskytl půjčku ve výši 1.250.000 Kč splatnou do 17. 9. 2012. Dlužníci se zavázali půjčku věřiteli splácet způsobem, který byl ve smlouvě dohodnut. Půjčku spláceli nepravidelně. Od září 1997 do března 1998 hradili měsíční splátky ve výši 595 švýcarských franků (CHF), v dubnu 1998 zaplatili 370 CHF, v květnu 576 CHF, v červnu 13.000 Kč, od července do prosince 2001, v únoru 2002, od dubna do listopadu 2001 a v květnu hradili splátky ve výši 14.000 Kč měsíčně. Dne 15. 6. 2005 zaplatili 53.238 Kč a dne 14. 11. 2008 451.880 Kč. Žalovaná namítla promlčení práva žalobce na vrácení půjčky co do částky 253.720,- Kč s tím, že sjednáno bylo plnění ve splátkách a k 31. 10. 2008 došlo k promlčení některých splátek, takže poslední platbou poskytnutou 14. 11. 2008 byl dluh splněn. Na podkladě uvedených zjištění soudy obou stupňů posoudily právo žalobce na splátky, které měly být podle smlouvy hrazeny od listopadu 2002 do 31. 10. 2005, jako promlčené. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že právo na jednotlivé měsíční splátky splatné před 31. 10. 2005 je promlčené podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“); odkázal přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002. Současně shledal promlčeným právo na zbytek dluhu, neboť žalovaná zaplatila žalobci dne 14. 11. 2008 částku 451.880 Kč, přičemž mu sdělila, že ji považuje za doplacení celého dluhu, neboť zbývající část je promlčena. Počátek běhu tříleté promlčecí doby určil jako den následující po oznámení žalované, že dluh uhradila, neboť poté mohl žalobce vykonat své právo směřující k vymožení zbytku dluhu (uplatnit u soudu) poprvé. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky promlčení práva na vrácení půjčky (a to jak dílčích splátek za období od listopadu 2002 do 31. 10. 2005, tak celého dluhu podle smlouvy o půjčce ze 17. 9. 1997; dále „smlouvy o půjčce“). Vytýká odvolacímu soudu, že při výkladu smlouvy o půjčce, resp. jejího ujednání o splátkách, nerespektoval usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015, jímž Nejvyšší soud zrušil jeho předcházející rozhodnutí. Má za to, že kdyby z něho vycházel, nepoužil by při posouzení námitky promlčení dluhu závěry rozsudku ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k promlčení splátek dluhu. Musel by dovodit, že k promlčení práva na vrácení půjčky nedošlo. Na základě inkriminovaného smluvního ujednání totiž byl vždy k prvnímu dni v roce vypočten zůstatek půjčky zohledňující, jaké částky dlužníci dosud na umoření dluhu zaplatili, a součtem kapitalizovaných úroků a zůstatku půjčky byla zjištěna „zbývající část dluhu“, která byla „následně rozdělena na měsíční splátky ve švýcarských francích“ podle počtů měsíců, které zbývaly do konce splatnosti půjčky, tj. do 17. 9. 2012. Dosud nesplacené části dluhu se na počátku každého nového roku staly součástí nově vypočtených splátek splatných v následujícím období. Nesprávným shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba k uplatnění práva na vrácení zbytku dluhu začala běžet bezprostředně poté, co mu žalovaná dopisem ze 7. 11. 2008 oznámila, že platbou uhrazenou 14. 11. 2008 dluh zcela umořila (neboť splátky splatné do 31. 10. 2005 jsou promlčeny). Takovým závěrem se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjadřující se k určení počátku běhu promlčecí doby v případě, kdy je splatnost dluhu sjednána dohodou stran (viz např. rozsudek ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006). Smlouva o půjčce, kterou v posuzovaném případě účastníci uzavřeli, obsahovala ujednání o splatnosti půjčky jako celku do 17. 9. 2012, a proto nemohl být počátek běhu promlčecí doby spojen s oznámením žalované; respektováno mělo být smluvní ujednání účastníků. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto pro nepřípustnost, případně zamítnuto jako nedůvodné. Ztotožnila se s právními závěry odvolacího soudu, avšak současně vyjádřila přesvědčení, že žalobce v dovolání nevymezil jeho přípustnost v souladu s požadavky uvedenými např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3586/2014. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř. a bylo dovolacím soudem shledáno přípustným, neboť napadené rozhodnutí je založeno na otázkách, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil promlčení dílčích splátek vyplývajících ze smlouvy o půjčce stejně jako celého zbývajícího dluhu. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Ohledně promlčení jednotlivých splátek sice existuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu, na níž odvolací soud odkázal (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002), když posoudil jednotlivé splátky, které žalovaná měla uhradit do 31. 10. 2005, avšak neučinila tak, jako promlčené. Jeho závěr však nereflektuje specifické okolnosti projednávané věci dané výkladem ujednání o sp