33 Cdo 1958/2020 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1958/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 11. 2020 Spisová značka:33 Cdo 1958/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.1958.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost za vady Škoda Dotčené předpisy:§ 1922 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 2. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1958/2020-202 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce J. T., bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, proti žalované AUTO DISKONT s. r. o., se sídlem Brno, Černovická 1183/38, identifikační číslo osoby 27215733, zastoupené Mgr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha, Dopraváků 723/1, o 82 298 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 262 C 17/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2020, č. j. 44 Co 332/2019-177, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2020, č. j. 44 Co 332/2019-177, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2019, č. j. 262 C 17/2017-150, s výjimkou jeho zamítavého výroku II. ohledně úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 82 298 Kč od 14. 3. 2017 do 15. 3. 2017, se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2019, č. j. 262 C 17/2017-150, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 82 298 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 82 298 Kč od 16. 3. 2017 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 82 298 Kč od 14. 3. 2017 do 15. 3. 2017 (výrok II.), uložil žalované povinnost uhradit žalobci náklady řízení ve výši 71 215 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok III.) a povinnost uhradit České republice na účet Městského soudu v Brně náklady svědečného ve výši 1 610 Kč (výrok IV.). Soud prvního stupně zjistil, že účastníci dne 16. 11. 2016 uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byl specifikovaný automobil (XY, VIN XY, RZ XY – dále jen jako „vozidlo“ nebo „předmětné vozidlo“), dne 18. 12. 2016 došlo k požáru vozidla, v jehož důsledku bylo vozidlo zcela zničeno. Žalobce dne 19. 12. 2016 odevzdal vrak vozidla do zařízení pro sběr autovraků, následující den o události telefonicky informoval žalovanou, a hned poté nechal provést likvidaci vraku. Dne 27. 2. 2017 se dostavil k sepisu reklamačního protokolu, uplatnil práva z vad předmětného vozidla s odůvodněním, že vozidlo začalo za jízdy hořet, a požadoval vrácení kupní ceny. Předložil zprávu Hasičského záchranného sboru (dále jen „HZS“), který příčinu požáru vozidla shledal v technické závadě na palivovém systému vozidla s tím, že nebylo shledáno porušení předpisů a norem z oboru požární ochrany. Dne 1. 3. 2017 byla reklamace vyřízena jako nedůvodná se závěrem, že předmětem reklamace není vada, za níž prodávající odpovídá. Žalobce dne 8. 3. 2017 odstoupil od kupní smlouvy a vyzval žalovanou k vrácení kupní ceny ponížené o vyplacený příspěvek na dopravu autovraku. Soud prvního stupně dále s odkazem na zjištěný obsah telefonického rozhovoru z 20. 12. 2016, v němž žalovaná na sdělení žalobce, že nemůže vrak vozidla dopravit na pobočku žalované, sdělila, že to „nevadí“ a že má předložit protokol HZS, dovodil, že žalobce dostál svým povinnostem v souladu § 1922 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen jako „o. z.“), neboť oznámil žalované vadu bez zbytečného odkladu a uzavřel s ní dohodu o jiném způsobu přezkoumání reklamace. Zjištěný průběh telefonického hovoru mohl v žalobci vyvolat oprávněný dojem, že vrak vozidla k vyřízení reklamace - k posouzení vady - není potřeba a žalovaná se spokojí s protokolem vypracovaným HZS o příčině požáru. Odvolací soud shledal nerozhodným, zda byl žalobce při sepisování reklamačního protokolu vyzván, aby vozidlo přistavil k prozkoumání či nikoliv. Nadto vzal z výpovědi pracovníka žalované, který se žalobcem sepisoval reklamační protokol, za prokázáno, že žalovaná v okamžiku sepisu protokolu o reklamaci byla „minimálně srozuměna“ s tím, že vrak vozidla neexistuje. Nikoliv nevýznamným shledal skutečnost, že reklamace byla zamítnuta jako nedůvodná se závěrem, že kupující byl seznámen s technickým stavem vozidla a že žalovaná jako prodávající za vytčenou vadu neodpovídá. Podle soudu prvního stupně tak byla žalovaná od počátku srozuměna s tím, že vozidlo fyzicky zkoumat nebude, neboť při posuzování reklamace vycházela ze zprávy HZS, na jejímž základě dospěla k závěru, že za vady vozidla neodpovídá. Uzavřel, že žalobce řádně a včas u žalované uplatnil práva z odpovědnosti za vady, přičemž jako prostředek ochrany svých práv zvolil odstoupení od smlouvy. Žalované se nepodařilo vyvrátit, že vada spočívající ve vadnosti palivového systému, která se projevila měsíc od jeho převzetí, při jeho převzetí neexistovala, proto žalobci vzniklo právo z odpovědnosti za vady. Protože od kupní smlouvy oprávněně odstoupil, vzniklo mu právo na vrácení zaplacené kupní ceny. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 44 Co 332/2019-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I., III. a IV. (výrok I.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 14 089 Kč (výrok II.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Přitakal žalované, že z dokazování přímo nevyplynulo, že by žalovaná výslovně žalobci sdělila, že nemá zájem o předložení předmětu koupě k přezkoumání vady, na druhou stranu však nevyplynulo, že by byl žalobce k předložení vraku či k jeho uschování za účelem možnosti přezkoumání vady ze strany žalované vyzván. Svědek V. připustil, že od žalobce obdržel informaci o totálním zničení vozu a že jej vyzval, aby k sepisu reklamace předložil zprávu HZS, ohledně vozidla však žalobci žádné pokyny nedával. Za této situace shledal přiléhavým závěr soudu prvního stupně, že došlo k dohodě o jiném způsobu přezkoumání vady předmětu koupě, a to na základě listin, když výslovné pokyny, jak s předmětem koupě naložit k umožnění jeho prohlídky žalobce od žalované neobdržel a takový jiný způsob přezkoumání vady se v daném případě jeví jako zcela racionální za situace, kdy vozidlo zcela vyhořelo a mezi místem škodní události a sídlem žalované je poměrně značná vzdálenost. Možnost takové dohody vyplývá z judikatury (33 Cdo 2694/2016) a z toho, že žalované k vyřízení reklamace postačovaly pouze listiny (zpráva HZS), vyplývá též z rozhodnutí o reklamaci, ve kterém žalovaná žádné pochybení žalobce při způsobu uplatnění reklamace nevytýká a reklamaci vyřizuje věcně. Podle odvolacího soudu se tak žalovaná sama zbavila možnosti fyzického přezkoumání vady ve smyslu § 1922 o. z. a nemůže se následně dovolávat toho, že žalobce nesplnil svou povinnost předat jí předmět koupě, když žádný takový pokyn od žalované neobdržel, neboť byl vyzván pouze k předložení zprávy od HZS. Odmítl námitku žalované týkající se nemožnosti odstoupení od smlouvy z důvodu podle § 2110 o. z. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Žalobce navrhl dovolání odmítnout z důvodu, že není dána jeho přípustnost, neboť námitky žalovaného jsou pouze skutkového charakteru. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li so