33 Cdo 2116/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 2116/2024-371 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně České republiky – Správy státních hmotných rezerv, se sídlem v Praze 5, Šeříková 616/1, identifikační číslo osoby 48133990, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti žalované INSKOL v. o. s., se sídlem v Karviné, Fryštát, Svatováclavská 97/6, identifikační číslo osoby 06953859, jako insolvenční správkyni dlužnice FOBOS INVEST, a. s., se sídlem v Praze 10, Průmyslová 1472/11, identifikační číslo osoby 25110900, zastoupené JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, o 8 069 244,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 254/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024, č. j. 55 Co 286/2023-351, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 8 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. 11 C 254/2015-272, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 8 069 244,16 Kč „se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z této částky za každý den prodlení od 5. 2. 2013 do zaplacení“ (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za porušení povinnosti původní žalovanou FOBOS INVEST, a. s. vyplývající z kupní smlouvy z 15. 9. 2010. Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2024, č. j. 55 Co 286/2023-351, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba je co do základu důvodná. Závěr soudu prvního stupně o vzniku práva na uhrazení smluvní pokuty včetně úroku z prodlení od 5. 2. 2013 považoval za správný, soudu prvního stupně však vytknul, že se nevyjádřil k otázce výše smluvní pokuty, tedy zda žalovaná částka odpovídá smlouvě (ujednání o kupní ceně). Z rozsudku soudu prvního stupně podle něj nevyplývá, že by k parametrům, podle nichž měla být kupní cena stanovena, provedl dokazování, a také se nevyjádřil k možnosti uplatnění § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně „do podoby rozsudku mezitímního“ a (podle odůvodnění rozsudku) v dalším řízení bude na soudu prvního stupně zabývat se otázkou výše nároku a rozhodnout o nákladech řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání a navrhla zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vymezila pouze citací § 237 o. s. ř. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání. Pouhá citace § 237 o. s. ř. k vymezení přípustnosti dovolání nepostačuje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, vysvětlil že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Žalovaná, jak vyplývá z výše uvedeného, přípustnost dovolání řádně nevymezila. Ačkoli proto pod bodem 3 dovolání uvedla otázky, na jejichž vyřešení dle ní napadený rozsudek spočívá a které měl odvolací soud posoudit nesprávně [týkající se výkladu jednotlivých ustanovení smlouvy, rozhodnutí o změně rozsudku, ačkoli nebyly splněny předpoklady v § 220 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., zhojení nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozsudku doplněním jeho odůvodnění a výkladem provedených důkazů odvolacím soudem, neúplnosti mezitimního rozsudku a neprovedení důkazu navrženého po uplynutí lhůty pro koncentraci, avšak na základě výzvy soudu], nesplnila svou povinnost k nim vymezit i některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolání tak trpí vadami, které nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.) odstraněny. Pokud by i přes výše uvedené považoval dovolací soud za postačující pro vymezení přípustnosti dovolání odkaz žalované uvedený „pod čarou“ na jí citované závěry usnesení (nikoli rozsudku, jak je uvedeno v dovolání) Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 732/2024 („Skutečnost, že soud rozhodl jen o části projednávané věci nebo jen o jejím základu, je třeba výslovně vyjádřit nejen v záhlaví rozsudku, ale i v jeho výroku; je proto třeba ve výroku těchto rozsudků uvést, že o další části předmětu řízení nebo o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.”), a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 (o výkladu právních úkonů podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák“), ačkoli rozporem s těmito rozhodnutími žalovaná přípustnost dovolání výslovně nevymezila, nebylo by možno považovat dovolání za přípustné. Jak Nejvyšší soud dovodil ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, pr