33 Cdo 2165/2016 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2165/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 3. 2017 Spisová značka:33 Cdo 2165/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2165.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dovolací důvody Výklad projevu vůle Právní úkony Úroky Dotace Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 35 odst. 2 obč. zák. § 64 odst. 2 předpisu č. 337/1992Sb. § 1 odst. 1 předpisu č. 337/1992Sb. § 30 odst. 1 předpisu č. 576/1990Sb. § 243d písm. a) o. s. ř. § 243c odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:29. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2165/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Vodňanské kuře, s.r.o., se sídlem v Kutné Hoře, Karlov 196 (identifikační číslo osoby 274 35 148), zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 187/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2015, č. j. 69 Co 321/2015-90, takto: I. Dovolání se zamítá II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 40 C 187/2011-49, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 13. 3. 2012 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do úroku z prodlení z částky 2.000.000,- Kč ve výši 7,75% ročně za dobu od 8. 9. 2011 do 12. 3. 2012 (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2015, č. j. 69 Co 321/2015-90, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75% ročně od 13. 3. 2012 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybnila správnost výkladu ustanovení Části B odst. 2 písm. a/ Podmínek Ministerstva zemědělství č. j. 2844/2000-1000 vydaných dne 20. 11. 2000, resp. zde užitého pojmu, který je významný pro posouzení, zda splnila podmínku pro bonifikaci půjčky, a nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že z hlediska právního posouzení věci je nevýznamná skutečnost, že její právní předchůdkyně měla v rozhodné době přeplatek na dani z přidané hodnoty, který převyšoval výši opožděně hrazené splátky úroků. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Ztotožnila se se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a zdůraznila, že žalobkyně v dovolání pouze opakuje již dříve uplatněné argumenty. Připomněla, že Nejvyšší soud se skutkově podobnou věcí zabýval již v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1572/2013, přičemž odvolací soud se jím přijatých závěrů neodchýlil. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost svého dovolání v prvé řadě z toho, že odvolací soud nesprávně a „v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu“ vyložil ustanovení Části B odst. 2 písm. a/ Podmínek; konkrétní rozhodnutí, od nichž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil, přitom neuvádí. V kontradikci s uvedenou argumentací současně namítá, že „otázka výkladu samotného pojmu důsledného plnění (užitého v Podmínkách) dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Nejvyšší soud nemá vědomost o tom, že by se výkladem pojmu „důsledně plnit“ („důsledné plnění“), který je užit při stanovení podmínek pro bonifikaci půjčky, ve své rozhodovací praxi již zabýval; vyložit zmíněný slovní obrat je přitom z hlediska právního posouzení věci významné. Dovolání je tudíž přípustné. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela dne 6. 12. 1993 s právní předchůdkyní žalobkyně (Obila, a.s.) „Smlouvu o poskytnutí půjčky, dotace – návratné finanční výpomoci reg. Č. 99/93-005 KH z dotačního titulu I. B Podpora restrukturalizace zemědělské výroby“ (dále jen „smlouva“), podle níž jí poskytla půjčku ve výši 5.000.000,- Kč; dodatky č. 1 z 12. 10. 1995, č. 2 z 3. 11. 1998 a č. 3 z 27. 11. 2000 byla měněna splatnost půjčky. Právní předchůdkyně žalobkyně a posléze sama žalobkyně uhradily žalované k 30. 11. 2010 jistinu půjčky, jakož i úroky v celkové výši 1.138.144,- Kč. Půjčka se sjednanými úroky byla hrazena - až na výjimku - řádně a včas; co se týče jistiny ve výši 5.000.000 Kč, byla vždy dodržena výše splátky i termíny splatnosti, v případě úroků nebyla včas uhrazena platba splatná do 30. 11. 2000; poté, co dodatkem č. 3 došlo ke zvýšení splátek úroků z 86.598,- Kč na 98.969,- Kč, zaslal dlužník platbu opožděně, neboť rozdíl ve výši 12.371,- Kč nebyl uhrazen do 30. 11. 2000, nýbrž teprve dne 22. 12. 2000. Žalobkyně dne 3. 5. 2011 požádala o zvýšení bonifikace půjčky na 40 % s tím, že splnila předpoklady stanovené v Podmínkách Ministerstva zemědělství č. j. 2844/2000-1000 vydaných dne 20. 11. 2000 v návaznosti na usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z 26. schůze konané 12. 7. 2000 č. 1152 a podle usnesení vlády ze dne 1. 11. 2000 č. 1077 (dále opět jen „Podmínky“); uvedený dokument mimo jiné stanovil podmínky k dalšímu rozložení (odložení) splátek a k dalšímu zvýšení bonifikace. Dle části B článku 1 písm. a/ na zvýšenou bonifikaci na rozvoj nezemědělské výroby 40 % získávají příjemci návratné finanční výpomoci (půjčky), kteří požádali o úpravu splátkových kalendářů dle Postupů a Doplňků (rozložení nebo odložení splátek) a až do získání nároku na bonifikaci důsledně plnili nově uzavřený splátkový kalendář včetně sjednaných úroků; pojem „důsledné plnění“ není v Podmínkách blíže specifikován. Právní předchůdkyně žalobkyně získala půjčku na rozvoj nezemědělské výroby (tj. zpracování zemědělských surovin, potravinářského průmyslu, nezemědělských služeb a obchodních činností) ve vymezeném období (1991 – 1995) a patřila tudíž k příjemcům s možným nárokem na zvýšení bonifikace na 40 procent. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nesplnila podmínku pro bonifikaci, pakliže porušila své platební povinnosti ze smlouvy tím, že nedodržela předepsaný splátkový kalendář a plnila platbu úroků opožděně, za což byla i penalizována. Okolnost, že v té době měla přeplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 251.873,- Kč, shledal odvolací soud nerozhodnou, neboť dluh na úrocích návratné finanční výpomoci nemá povahu daňové pohledávky ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., a správce daně, který u právní předchůdkyně žalobkyně evidoval přeplatek na dani z přidané hodnoty, jej (resp. jeho část) nemohl použít na úhradu nedoplatku úroků půjčky (návratné finanční výpomoci). Irelevantními shledal odvolací soud rovněž důvody nedodržení předepsaného splátkového kalendáře. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.), je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev v