33 Cdo 2188/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2188/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2025 Spisová značka:33 Cdo 2188/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.2188.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Bezdůvodné obohacení Pojištění Spotřebitel Dotčené předpisy:§ 37 obč. zák. § 107 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 547/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2188/2025-231 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, se sídlem v Plzni, Borská 588/13, proti žalované Generali České pojišťovně, a.s., identifikační číslo osoby 452 72 956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Jáchymova 26/2, o zaplacení 2 253 325 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 5/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2025, č. j. 16 Co 14/2025-210, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se žalobou podanou dne 3. 1. 2023 domáhal po žalované zaplacení 2 253 325 Kč (s příslušenstvím) z titulu bezdůvodného obohacení ze zrušené pojistné smlouvy. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2025, č. j. 16 Co 14/2025-210, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 4. 2025, č. j. 16 Co 14/2025-213, rozsudek ze dne 30. 7. 2024, č. j. 20 C 5/2023-155, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu co do 2 243 325 Kč, potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce (jako pojistník) a žalovaná (jako pojistitel) uzavřeli dne 14. 10. 2007 smlouvu o kapitálovém životním pojištění (tj. pojištění životních rizik s tvorbou kapitálové hodnoty pojištění a tvorbou odkupného) „Dynamik S“ č. 7089857628 (dále jen „pojistná smlouva“). Do 15. 5. 2011 činilo pojistné 100 000 Kč měsíčně, následně bylo sníženo na 5 000 Kč měsíčně. Na základě pojistné smlouvy žalobce uhradil pojistné ve výši 5 248 165 Kč, přičemž z životního pojištění čerpal 2 350 000 Kč a 644 840 Kč. Dne 20. 7. 2018 podal žalobce návrh na zahájení řízení k finančnímu arbitrovi (spis je veden pod sp. zn. FA/SR/ZP/2080/2018) s odůvodněním, že se cítí být oklamán, jelikož mu bylo ústně přislíbeno, že za dobu 10 let dosáhne částka životního pojištění minimálně výše, kterou do něj vložil. Na výzvu finančního arbitra z 16. 8. 2019 žalobce (nezastoupený právním zástupcem) sdělil, že se domáhá určení neplatnosti pojistné smlouvy, neboť pojišťovna se na jeho úkor bezdůvodně obohatila ze zaplaceného pojistného. Řízení bylo dne 20. 2. 2020 zastaveno, neboť žalobce vzal svůj návrh zpět. Následně žalobce se u soudu domáhal vydání rozhodnutí, aby se žalovaná „zdržela snižování kapitálové hodnoty pojištění z předmětné pojistné smlouvy.“ Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, č. j. 55 Co 201/2022-90, byla tato žaloba zamítnuta; v řízení byla prejudiciálně posuzována platnost pojistné smlouvy, přičemž soudy dospěly k závěru, že pojistná smlouva je (absolutně) neplatná pro neurčitost dle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalobou podanou dne 3. 1. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 2 253 325 Kč (částku 10 000 Kč představující pojistné uhrazené za období od 3. 1. 2021 do 3. 1. 2023 žalovaná žalobci zaplatila) z titulu zrušené (absolutně neplatné) pojistné smlouvy. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že účastníky uzavřená pojistná smlouva o kapitálovém životním pojištění je z důvodu neurčitosti absolutně neplatná (§ 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“, který soud aplikoval s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, a § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“). Odvolací soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, či ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, konstatoval, že běh subjektivní promlčecí doby, která je podle § 107 obč. zák. dvouletá, se odvíjí od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež neplatnost zakládají. V posuzované věci žalobce nejprve zahájil (dne 20. 7. 2018) arbitrážní řízení, v němž požadoval smlouvu ukončit či „zneplatnit“ a získat zpět zaplacené pojistné. Následně vedl řízení o zdržení se snižování kapitálové hodnoty pojištění, v jehož rámci soudy dovodily, že pojistná smlouva je absolutně neplatná (od 20. 11. 2020 tedy měl žalobce kvalifikovanou vědomost o nedostatcích pojistné smlouvy). Odvolací soud uzavřel, že nejpozději od září roku 2018 žalobce věděl o skutečnostech, jež zakládají jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Jestliže podal žalobu až dne 3. 1. 2023, je jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčen. Jen pro úplnost odvolací soud dodal, že i kdyby vycházel z kvalifikované vědomosti žalobce o nedostatcích pojistné smlouvy, je nárok promlčen. Protože žalobce otálel s uplatněním svého práva na vydání bezdůvodného obohacení po dobu více než čtyř let, i když mu nic nebránilo uplatnit své právo u soudu dříve a žalovaná ho neutvrzovala v přesvědčení, že se mu požadovaného plnění dostane mimosoudně, odvolací neshledal zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nepřiměřeně tvrdým zásahem do práv žalobce; neshledal žádné důvody pro to, aby se odchýlil od standardních právních následků plynutí času na úkor právní jistoty. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. K dovolacímu přezkumu předkládá otázky 1) „zda je možné založit právní názor týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vydání bezdůvodného obohacení na předpokládané nikoli prokázané vědomosti oprávněného“ a 2) „zda je námitka promlčení vznesená žalovanou výkonem práva v rozporu s dobrými mravy vzhledem k okolnostem, které specifikoval v řízení“ Pokud jde o první otázku, namítl, že odvolací soud nerespektoval závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, když počátek běhu promlčecí doby založil pouze na jeho předpokládané nikoli prokázané vědomosti o vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Namítá, že v řízení před finančním arbitrem považoval pojistnou smlouvu za platnou, přičemž ke zpětvzetí návrhu přistoupil až na základě manipulativního přesvědčování ze strany finančního arbitra. Prosazuje, že až pravomocné skončení řízení, v němž byla konstatována absolutní neplatnost pojistné smlouvy, lze považovat za okamžik, kdy nabyl vědomost o nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V souvislosti s druhou formulovanou otázkou odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení, zda námitka promlčení nepředstavuje uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy, náležitě nevypořádal s jeho argumentací a nezohlednil specifika konkrétního sporu, čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, a ze dne 8. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný