33 Cdo 2399/2015 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2399/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2017 Spisová značka:33 Cdo 2399/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2399.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědění Dotčené předpisy:čl. 39 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 čl. 482 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 9. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 27.9.2017III.ÚS 3033/17prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.zrušeno28.11.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2399/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. H., zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalované B. N., zastoupené JUDr. Barborou Frydrychovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, o 222.682,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud v Nymburce pod sp. zn. 6 C 514/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2015, č. j. 27 Co 453/2014-150, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.519,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Barbory Frydrychové, advokátky. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 6 C 514/2013-99, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 222.682,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky 97.318,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV.). Uzavřel, že mezi žalobkyní, žalovanou a M. S., dědici po zemřelé V. S., vznikl závazkový právní vztah z mimosoudní dohody ze dne 5. 10. 2010, jejímž účelem byla „realizace“ zděděné bytové jednotky, spojená se závazkem žalované vyplatit z kupní ceny po odpočtu dluhů zůstavitelky třetinový podíl žalobkyni. Podle soudu prvního stupně tato dohoda, uzavřená předtím, než dědici před notářem jako soudním komisařem uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví s odlišným textem, nepodléhala schválení podle § 482 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), a je platná. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 27 Co 453/2014-150, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 222.682,- Kč s úrokem za prodlení zamítl; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vzal za prokázané, že dne 5. 10. 2010 se žalobkyně, žalovaná a M. S. před jednáním u notáře dohodli, že M. S. a žalobkyně „přenechají“ své dědické podíly žalované, která se s nimi vyrovná po prodeji bytové jednotky zůstavitelky V. S. Součástí dohody bylo ujednání o tom, že minimální prodejní cena bytové jednotky bude 3.000.000,- Kč, že od ní budou odečteny náklady na úhradu dluhů zůstavitelky, a že zbývající částka z prodeje bude rozdělena na tři stejné díly. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 10. 2010, č. j. 27 D 924/2010-121, byla schválena dohoda dědiců, podle níž žalovaná z dědictví mimo jiné nabyla bytovou jednotku, situovanou v budově v M., zapsanou na LV č. 804, na parcele 801/2, 801/3,801/4 a 801/5 v k. Ú. M., obec P., včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemcích, na nichž budova stojí. Žalobkyně a M. S. z dědictví ničeho nenabyli. Odvolací soud uzavřel, že dědictví po zůstavitelce bylo vypořádáno dohodou, která byla schválena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10; z ní nevznikl závazek, na základě kterého by se žalobkyně mohla domáhat vůči žalované zaplacení sporné částky. Žádná jiná dohoda uzavřená mezi dědici nemůže obstát, neboť je neplatná podle § 39 obč. zák., neboť odporuje § 482 obč. zák.; dohodu o vypořádání dědictví schválenou soudem již nelze přezkoumávat. Jestliže žalobkyně a M. S. v dědickém řízení z dědictví ničeho nepožadovali, pak žalované nemohl vzniknout závazek k vyplacení dědických podílů. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Za takovou považuje otázku, zda může založit právo na plnění dohoda dědiců uzavřená mimo řízení o dědictví před rozhodnutím dědického soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví, která ovšem odporuje dohodě schválené soudem projednávajícím dědictví. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s principem smluvní volnosti zakotveným v § 2 odst. 3 obč. zák. se nesnažil zjistit vůli smluvních stran dohody ze dne 5. 10. 2010 a obsah této dohody nevyložil za použití výkladových pravidel zakotvených v § 35 odst. 2 obč. zák. Smyslem dohody nebylo dohodnout se na vypořádání dědictví, ale to, jakým způsobem „bude následně naloženo se zděděným majetkem.“ Vypořádání dědictví postupem podle § 482 odst. 2 obč. zák. bylo pouhým prostředkem či pohnutkou k uzavření zpochybňované dohody. Za klíčové považuje dovolatelka ujednání, že žalovaná jí a M. S. po prodeji bytové jednotky„vyplatí“. Žalovaná se obohatila na úkor svých sourozenců, neboť získala veškeré dědictví po V. S. a přitom není povinna plnit podle dohody ze dne 5. 10. 2010. Dovolatelka považuje za běžné, že se dědici mezi sebou dohodnou, jakým způsobem se vypořádají, avšak obsah dědické dohody sjednané před notářem tomu neodpovídá. Prosazuje názor, že zákon nezakazuje, aby dědici uzavřeli dohodu o vypořádání dědictví odlišného obsahu, než v jakém ji schválí soud projednávající dědictví. Poukazuje na to, že obsah mimosoudní dohody dědiců a dohody schválené soudem je shodný, neboť v obou případech vlastnictví k bytové jednotce nabývá žalovaná. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout. Zdůrazňuje, že účelem dohody ze dne 5. 10. 2010 bylo obejít dědické řízení; dohoda je tak neplatná, neboť obchází zákon. Pravomocné usnesení o dědictví, podle něhož žalobkyně z dědictví nic nenabyla, tj. nenabyla ani žádná práva k bytové jednotce, je závazné pro všechny účastníky dědického řízení, jakož i pro orgány státní moci, tedy i pro odvolací soud. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky platnosti mimosoudně uzavřené dohody dědiců v konkurenci s dohodou o vypořádání dědictví schválenou soudem projednávajícím dědictví. Tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, a její řešení bylo určující pro rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání není důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá, že žalobkyně, žalovaná a M. S., jako dědici po zůstavitelce V. S., zemřelé dne 17. 5. 2010, uzavřeli dne 5. 10. 2010, předtím, než došlo k vydání usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, pověřenou soudní komisařkou, JUDr. Lucií Foukalovou, notářkou se sídlem v Praze, dne 5. 10. 2010, č. j. 27 D 924/2010-121, písemně „dohodu o vypořádání dědictví.“ Podle ní se shodli na tom, že předmětem dědictví po zůstavitelce je bytová jednotka nacházející se na adrese P. Žalobkyně a M. S. se zavázali při notářském vypořádání přenechat svůj dědický podíl žalované, která se měla po prodeji bytové jednotky s nimi finančně vypořádat dohodnutým způsobem. Obsahem dohody je i určení minimální výše prodejní ceny ve výši 3.000.000,- Kč. Z ní měly být odečteny dluhy zůstavitelky a zbývající částka měla být rozdělena na tři stejné díly. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 10. 2010, č. j. 27 D 924/2010-121, byla určena obvyklá cena aktiv dědictví zůstavitelky částkou 2.144.886,54 Kč, výše dluhů částkou 159.811,35 Kč a čistá hodnota dědictví částkou 1.985.075,19 Kč (výrok I.). Současně soud schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle které žalovaná přijala na svůj dědický podíl blíže specifikovanou bytovou jednotku včetně spoluvlastnické