33 Cdo 2532/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2532/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2024 Spisová značka:33 Cdo 2532/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.2532.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva o dílo Zánik závazku Cena Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1, 2 o. s. ř. § 544 odst. 2 obch. zák. § 548 odst. 2 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 841/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2532/2023-1051 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně B. P., zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem Praha 2, Belgická 276/20, proti žalovanému Ing. Petru Leiblovi, se sídlem Praha 9, Kbely, Toužimská 918/36a, identifikační číslo osoby 44839855, zastoupenému Mgr. Renatou Volákovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Zámecké 574/7, o zaplacení 374 901,80 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 483 442 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 166/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 15 Co 33/2023-1030, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 54 C 166/2005-981, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 374 901,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 9. 7. 2005 do zaplacení (výrok I.), vzájemný návrh žalovaného o zaplacení částky 638 327,50 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 15 Co 33/2023-1030, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil; výrok II co do částky 154 885,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím ode dne následujícího od doručení vzájemného návrhu žalobkyni zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak jej potvrdil ve znění „vzájemný návrh, aby žalobkyně zaplatila žalovanému 483 442 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím ode dne následujícího od doručení vzájemného návrhu žalobkyni“, a zrušil nákladové výroky. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 18. 9. 2003 účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, v níž se žalovaný (zhotovitel) zavázal provést pro žalobkyni (objednatelku) dostavbu rodinného domu podle projektové dokumentace, která byla součástí smlouvy. Cena díla byla sjednána ve výši 2 950 200 Kč bez daně z přidané hodnoty (DPH) jako konečná na základě rozpočtu, který byl součástí smlouvy. Stavební dozor prováděl M. T. Žalovaný započal dílo provádět nejdříve dne 3. 7. 2003 (do té doby stavbu prováděla společnost BRUBER spol. s r.o.), nejpravděpodobněji dne 25. 8. 2003. Dne 18. 6. 2004 žalobkyně zaslala žalovanému dopis označený jako odstoupení od smlouvy. Žalovaný provádění díla ukončil s vysokou pravděpodobností krátce po 18. 6. 2004 (poslední zápis ve stavebním deníku je ze dne 16. 4. 2004) a dopisem ze dne 23. 8. 2004 žalobkyni sdělil, že „veškerou dokumentaci a vyúčtování předal T. už před 60 dny“. Dne 5. 8. 2004 žalobkyně uzavřela se společností SEMSTAV spol. s r.o. smlouvu, jejímž předmětem byla dostavba dotyčného rodinného domu. Žalobkyně zaplatila žalovanému čtyři platby (vyúčtované zálohovými fakturami) v celkové výši 1 160 713 Kč. Odvolací soud právně věc posoudil podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Shledal správným závěr soudu prvního stupně, že odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo je neplatné. Vzhledem k tomu, že žalobkyně po neplatném odstoupení od smlouvy nechala dílo dokončit jiným zhotovitelem, došlo k zániku závazku žalovaného pro následnou nemožnost plnění způsobenou objednatelkou s účinky podle § 351 ve spojení s § 354 obch. zák. Protože žalovaným poskytnuté plnění nebylo možné vzhledem k jeho povaze vrátit (ani předat), odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) peněžitou náhradu odpovídající hodnotě plnění žalovaného stanovil podle § 544 odst. 2 ve spojení s § 548 odst. 2 obch. zák. a vycházel z ceny díla sjednané ve smlouvě, od níž se odečte to, co žalovaný neprovedením díla v plném rozsahu ušetřil. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za vady je vázána na řádné ukončení díla, tak v případě vypořádání podle § 548 odst. 2 obch. zák. zhotoviteli náleží cena díla podle smlouvy po odečtení ušetřených nákladů a zároveň je nutno posoudit kvalitu díla provedeného do ukončení smlouvy (odkázal na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3397/2007). Odvolací soud proto shodně jako soud prvního stupně vyšel z revizního znaleckého posudku ČVÚT - Kloknerova ústavu (včetně jeho ústního doplnění), podle něhož rozsah stavebních prací provedených žalovaným (tzv. prostavěnost) činil 26,6 % z objemu stavebních prací sjednaných ve smlouvě. Tomu odpovídající podíl z ceny díla (26,6 % z 2 950 200 Kč) snížil o 5 % za vady díla, přičemž vycházel ze spodní hranice rozmezí (5 % - 10 %) určeného ve znaleckém posudku, a uzavřel, že žalovaný má nárok na část ceny díla ve výši 746 520,65 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žalovanému uhradila 1 160 713 Kč, přiznal jí celou žalovanou částku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Součástí dovolání byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „přihlédl k vadnosti díla, když snížil prostavěnost díla o 5 % za vadnost provedení díla“, čímž se – dle jeho přesvědčení – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1670/2008 a sp. zn. 23 Cdo 4092/2007. I kdyby bylo prokázáno, že dílo bylo prováděno vadně, pak s ohledem na skutečnost, že k zániku smlouvy došlo pro dodatečnou nemožnost plnění, „je nutné na dílo pohlížet tak, jako by bylo bez vad“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vady nechala odstranit třetí osobou (společností SEMSTAV s.r.o.), „jeho povinnost (jako zhotovitele) tyto vady odstranit zanikla“. Žalobkyně tak „nemá nárok na jakoukoliv slevu z ceny díla či na náhradu škody“. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3397/2007, z něhož oba nalézací soudy vycházely, na projednávanou věc nedopadá proto, neboť v odkazované věci k zániku smlouvy o dílo došlo v důsledku odstoupení zhotovitele z důvodu porušování povinností ze strany objednatele. Dále odvolacímu soudu vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, „a to s ohledem na jeho nedostatečné odůvodnění, když odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami“, které vznášel zejména vůči znaleckým posudkům. Soud „de facto stavěl svědka T. do role znalce“ , ve znaleckém posudku „nedošlo k ocenění dodávek ZTI, UT a Elektro, přestože žalovaný tyto práce provedl, a doklady o jejich provedení předložil soudu, a to z důvodu, že tyto práce nebyly obsaženy v položkovém rozpočtu z roku 1998, dle kterého znalci znalecký posudek zpracovávali“. Znalci při ocenění jednotlivých prací „vůbec nevycházeli“ ze sjednané ceny díla, nýbrž z položkového rozpočtu (zpracovaného H.) z roku 1998 a nezohlednili, že za dobu 5 let (od roku 1998 do započetí provádění díla žalovaným) „došlo ke zvýšení cen v rámci stavební činnosti až o 30 %, jak uvedl znalec Josef Goler při svém výslechu“. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že „se s tvrzením žalovaného neztotožňuje“, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat