33 Cdo 2951/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2951/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2023 Spisová značka:33 Cdo 2951/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2951.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 107 odst. 1 obč. zák. § 457 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 11. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2951/2022-165 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jana Růžičky 1165/2a, za účasti Generali České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 98/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 467/2021-129, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 467/2021-129, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 3. 2021, č. j. 18 C 98/2019-84, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2021, č. j. 18 C 98/2019-84, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 13. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP/141/2018-29, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 5. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/141/2018-36, tak, že Generali Česká pojišťovna a. s. (dále též „účastnice“ nebo „pojišťovna“) je povinna mu zaplatit 121.600, - Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 9. 2. 2012 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o „životním pojištění PROFI Invest“ č. 3810697319 pro případ smrti nebo dožití s pojistnou dobou 27 let, s ročním pojistným ve výši 50.000, - Kč. Finanční arbitr nálezem ze dne 13. 4. 2019, č. j. FA/SR/ZP/141/2018-29, (řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno dne 15. 1. 2018), rozhodl výrokem I. tak, že určil, že pojistná smlouva č. 810697319 ze dne 9. 2. 2012, kterou uzavřeli J. H.. pojišťovna je od počátku neplatná. Výrokem II. uložil pojišťovně povinnost zaplatit J. H. 29.400, - Kč, výrokem III. zamítl zbývající část jeho návrhu a výrokem IV. uložil pojišťovně povinnost zaplatit sankci ve výši 15.000, - Kč podle § 17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi. Soud prvního stupně považoval pojistnou smlouvu za neplatnou podle § 37 odst. 1 a § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) z důvodu neplatnosti ujednání o počátečních, správních nákladech a rizikovém pojistném, která nebyla oddělitelná od ostatních ustanovení pojistné smlouvy. Žalobce zaplatil pojišťovně na pojistném podle (neplatné) smlouvy 136.000, - Kč. Pojišťovna přitom J. H. nevyplatila žádný mimořádný výběr z kapitálové hodnoty pojištění. Soud prvního stupně uvedl, že se účastnice na úkor žalobce obohatila, a měla by bezdůvodné obohacení, které vzniklo přijímáním plateb pojistného, podle neplatné pojistné smlouvy, vydat. S přihlédnutím k § 3028 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) posuzoval právní vztah účastníků zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, neboť pojistná smlouva byla uzavřena 9. 2. 2012. Je-li pojistná smlouva neplatným právním úkonem a J. H. podle ní platil pojistné, vzniklo na straně pojišťovny bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák. představující platby pojistného. V případě tohoto plnění běží promlčecí doba pro jednotlivé platby pojistného samostatně jejich zaplacením, neboť ke dni podpisu pojistné smlouvy znal obsah smlouvy, tj. rozhodné skutkové okolnosti, z nichž mohl J. H. dovodit neplatnost pojistné smlouvy a je irelevantní, zda si smlouvu vyhodnotil jako platnou či neplatnou. Soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě není objektivní promlčecí lhůta desetiletá, neboť pojišťovna nejednala úmyslně. Námitka promlčení vznesená pojišťovnou neodporuje dobrým mravům. Rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 29 Co 467/2021-129, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), zamítl návrh na přerušení řízení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Předem uvedl, že soudní praxe je ustálená v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že v takové situaci nelze nárok žalobci přiznat, i kdyby bylo prokázáno, že existoval. Proto, je-li v řízení vznesena námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti soudního řízení podle § 6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení, povede-li to rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoli nárokem samotným. Jinak řečeno, je-li vynutitelnost určitého práva odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno. Odvolací soud své rozhodnutí založil na úsudku, že účastnice neuplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu se zabýval tím, zda je právo žalobce na zaplacení sporné částky promlčeno či nikoli. Dovodil, že již ke dni podpisu sporné smlouvy (tj. dne 9. 2. 2012) žalobce znal její obsah, a tedy mu byly známy rozhodné skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit neplatnost pojistné smlouvy. Od té doby měl možnost se ujistit, že se pojišťovna na jeho úkor obohatila, a začala mu běžet promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Podal-li k finančnímu arbitrovi návrh na vydání bezdůvodného obohacení dne 15. 1. 2018, právo na vydání toho, co zaplatil před datem 15. 1. 2016 je promlčeno. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spojuje s tím, že podle jeho přesvědčení již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o životním pojištění má být posouzena jinak. V řízení totiž nebyly zjišťovány skutkové okolnosti vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy, jež měl znát dovolatel. Dále přípustnost dovolání spojuje s tím, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena otázka, zda právo dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy podléhá promlčení podle § 107 odst. 2 obč. zák. v situaci, kdy nevěděl o neplatnosti pojistné smlouvy z důvodu nepřiměřených ujednání (zneužívajících klauzulí) ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách. Za nesprávný považuje dovolatel závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby, neboť soudy se nezabývaly otázkou jeho skutečné vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení. Žalobce se dovolává judikatury Soudního dvora Evropské unie představované jeho rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, ve věci C-485/19, LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., který zdůrazňuje zásadu efektivity, přičemž odvolací soud se touto jeho odvolací argumentací odmítl zabývat. Je přesvědčen, že závěr odvolacího soudu o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení nezbavuje odvolací soud povinnosti vypořádat se se všemi námitkami, argumenty a důkazy, jejichž cílem bylo prokázání nemravnosti námitky promlčení vznesené žalovanou. S tímto odůvodněním žalobce navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu, a jelikož stejné důvody svědčí v neprospěch rozsudku soudu prvního stupně, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pojišťovna se s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§ 100 odst. 1, § 107 odst. 1 obč. zák.), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, a ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020,