33 Cdo 3033/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3033/2024-404 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti žalované V. B., zastoupené JUDr. Janem Bajerem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Špindlerova třída 672, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 295/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 84 Co 193/2022-354, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 25 894 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Jana Bajera, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí (pozemku parcelní číslo XY, jehož součástí je stavba čp. XY, pozemku parcelní číslo XY a pozemku parcelní číslo XY, v katastrálním území XY, zapsáno Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY). Uváděl, že spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální poloviny těchto nemovitostí smlouvou ze dne 15. 11. 2007 daroval žalované, která byla v té době jeho manželkou, žalovaná se však vůči němu dopustila v žalobě popsaných jednání, kterými hrubě porušila dobré mravy, čímž naplnila zákonem stanovené znaky pro vrácení daru podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2022, č. j. 7 C 295/2021-250, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno chování, které žalobce jako dárce žalované (obdarované) vytkl při odvolání daru (konkrétně, že žalovaná porušila svůj závazek darovat mu podíl na majetku, který v roce 2020 zdědila, a že 23. 10. 2020 spolu s dalšími osobami násilně vnikla do jeho obydlí, kde se nacházela manželka žalobce M. P. se svým synem A. P., a způsobila jim tím újmu na psychickém zdraví). Návrh na změnu žaloby, konkrétně její rozšíření o další důvod pro vrácení daru spočívající v tom, že žalovaná v květnu 2022 fyzicky napadla dceru účastníků, M. B., usnesením ze dne 17. 6. 2022, č. j. 7 C 295/202-241, nepřipustil. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 84 Co 193/2022-298, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když oproti němu uzavřel, že žalobce žalovanou řádně nevyzval k vrácení daru (v žalobě totiž není slovy vyjádřena výzva k vrácení daru, ani neobsahuje projev vůle odstoupit od darovací smlouvy). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 33 Cdo 224/2023-329, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k projednání. Nepřisvědčil závěru odvolacího soudu, že žalobce v žalobě žalovanou nevyzval k vrácení daru. Jelikož je pro výklad právního úkonu určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, lze při použití výkladových metod spolehlivě dovodit, že žalobce – byť neužil slovního obratu /výrazu/, že „vyzývá“ žalovanou k vrácení daru, který jí poskytl darovací smlouvou ze dne 15. 11. 2007 – v žalobě projevil vůli žádat po žalované vrácení daru z tam specifikovaných důvodů. Rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 84 Co 193/2022-354, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, jíž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce vlastní podíl o velikosti ideální jedné poloviny pozemku parcelní číslo 1293/58, jehož součástí je stavba čp. XY, pozemku parcelní číslo XY a pozemku parcelní číslo XY, vše v katastrálním území XY, zapsáno v Katastru nemovitostí pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, kde je dosud v katastru nemovitostí jako vlastník uvedena žalovaná. V části o určení, že žalobce spoluvlastní podíl o velikosti ideální jedné poloviny pozemku parcelní číslo XY, jehož součástí je stavba čp. XY, pozemku parcelní číslo XY a pozemku parcelní číslo XY, vše v katastrálním území XY, zapsáno v Katastru nemovitostí pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY, kde je v katastru nemovitostí jako vlastník uvedena P. V. (která spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 na předmětných nemovitostech nabyla na základě příklepu ve veřejné dražbě podle zák. č. 26/2000 sb. o veřejných dražbách, a to ke dni 11. 7. 2022), odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomuto rozsahu v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil. Protože odvolací soud shledal pochybení v hodnocení důkazů soudem prvního stupně (§ 132 o. s. ř.), poučil žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti důkazní a důkazním břemeni ve vztahu k jím tvrzenému nepoctivému úmyslu obdarované při poskytnutí slibu, že mu v budoucnu daruje majetek zděděný po předcích, jakož i o právních následcích nesplnění povinnosti tvrzení. Ani poté nedospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Dovodil, že při darování spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech žalované v roce 2007 musel být žalobce srozuměn s možností, že v případě krachu manželství zůstane žalovaná podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí. Stejně tak věděl, že nemá žádný právní nástroj, jímž by žalovanou přiměl ke splnění právně nezávazného ústního slibu, že mu postoupí část svého dědictví po otci (dědila v roce 2020, kdy již vztahy účastníků byly rozvrácené). Co se týče násilného vniknutí žalované do společného domu dne 23. 10. 2020, akcentoval, že po rozvodu manželství byly vztahy účastníků konfliktní, vedli spolu několik soudních sporů (žalobce se vrácení daru domáhal již žalobou ze dne 20. 3. 2018, kdy řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 77/2018) a že žalobce žalované dlouhodobě bránil v užívání společných nemovitostí a za jejich „nadužívání“ jí nic nehradil. Žalovaná se proto rozhodla svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech zcizit. Počinem dne 23. 10. 2020 si pouze zjednávala přístup do domu s úmyslem ho zkontrolovat a umožnit jeho prohlídku zájemci o koupi jejího spoluvlastnického podílu; žalobci předem oznámila, že uvedeného dne provede spolu se synem E. B. prohlídku předmětných nemovitostí. Odvolací soud, který na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že mezi žalobcem a A. P. se vytvořil vztah obdobný vztahu otce a syna (a na A. P. tudíž nahlížel jako na člena rodiny žalobce), přisvědčil soudu prvního stupně, že byť ojedinělý počin spočívající v násilném vniknutí do domu, kde v té době pobýval A. P., narozený XY, kterého událost vystrašila (byl psychicky labilní a v té době se již cca 2 roky léčil na psychiatrii), nekorespondoval s dobrými mravy (žalovaná neměla jednat svépomocí, nýbrž měla využít ryze právních prostředků), není ho možno považovat za hrubé porušení dobrých mravů naplňující skutkovou podstatu ustanovení § 630 obč. zák. Žalobce sice chování žalované subjektivně vnímal jako „neúnosné“, protože mělo následky na psychickém rozpoložení jeho manželky (začala se léčit u psychiatra a brát antidepresiva) i nevlastního syna, objektivně však nelze pomíjet, že počin žalované sám ovlivnil tím, že jí po několik let bránil v užívání předmětných nemovitostí bez jakékoli náhrady a předem avizovanou prohlídku jí neumožnil; úmyslem žalované, jak vyplynulo z šetření policie a správního orgánu, který v chování žalované neshledal naplnění skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití a věc odložil, nebylo způsobit újmu rodině žalobce, ale zjednat si přístup ke svému majetku. Tvrzení žalobce, že žalovaná na něho chtěla svým jednáním vyvíjet nátlak za blíže nespecifikovaným účelem, odvolací soud označil za nové, uplatněné v rozporu s § 205a o. s. ř., a proto k němu nepřihlížel (§ 213 odst. 5 o. s. ř.). Odvolací soud rovněž zohlednil, že žalovaná se v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 217/2016 domáhala vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, toto řízení bylo 10. 8. 2020 ukončeno schválením účastníky uzavřeného smíru, podle něhož mělo dojít k prodeji předmětných nemovitostí a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky podle spoluvlastnických podílů. Protože se spoluvlastnický podíl žalovaného na předmětných nemovitostech následně stal předmětem exekuce, nebyl obsah smíru naplněn. Žalovaná nemohla realizovat ani svůj záměr nabýt spoluvlastnický podíl žalobce na předmětných nemovitostech v exekučním řízení (viz nepravomocné usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Beneše ze dne 1. 10. 2020, č. j. 191 EX 1490/19-138), neboť žalobce proti sobě podal 13. 10. 2020 návrh na zahájení insolvenčního řízení. Nedůvodnou shledal odvolací soud námitku, že soud prvního stupně pochybil, nepřipustil-li změnu žaloby ze dne 8. 6. 2022, jíž žalobce doplnil další důvod odstoupení od darovací smlouvy (fyzické napadení dcery M. B. a sebe dne 27. 5. 2022) a procesní postup odůvodnil t