33 Cdo 3069/2014 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3069/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2014 Spisová značka:33 Cdo 3069/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3069.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Nemožnost plnění Odměna advokáta Smlouva příkazní Dotčené předpisy:§ 575 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 451 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 730 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 § 22 odst. 1 předpisu č. 85/1996Sb. § 1 předpisu č. 177/1996Sb. § 458 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 12. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3069/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Mgr. E. B., zastoupeného Mgr. Ing. Markem Vrbickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, proti žalovanému Ing. A. K., zastoupenému JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o 261.281,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 EC 171/2012, o dovoláních žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, č.j. 70 Co 549/2013-207, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č.j. 70 Co 549/2013-207, kterým Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2013, č.j. 57 EC 171/2012-152, dovolání žalovaného proti výroku rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č.j. 70 Co 549/2013-207, kterým Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2013, č.j. 57 EC 171/2012-152, a proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se odmítají; jinak se dovolání účastníků zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek ze dne 25. 9. 2013, č.j. 57 EC 171/2012-152, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobci 198.715,- Kč „se zákonným úrokem z prodlení od 28. 2. 2012 do zaplacení“, v rozsahu 62.566,40 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu zamítl, a žalovaného zavázal k náhradě nákladů, které vznikly žalobci v řízení před soudy obou stupňů (24.070,70 Kč). Na podkladě skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, odvolací soud (právně) uzavřel, že žalobcův závazek zanikl následnou nemožností poskytovat žalovanému právní služby (§ 575 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále též jen „obč. zák.“). Protože advokát poskytuje právní služby zásadně za odměnu, je třeba právní vztah účastníků vypořádat tak, aby se žalovaný (klient) na jeho úkor bezdůvodně neobohatil tím, že přijal plnění bez poskytnutí hodnotového ekvivalentu. Právní služba, kterou žalobce žalovanému poskytl, je plněním, jež nelze vrátit (§ 457, § 458 odst. 1, věta druhá, obč. zák.). Peněžní hodnotu přijatého plnění stanovil Krajský soud v Hradci Králové v konečném rozsudku ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 17 Co 244/2011, částkou 249.115,- Kč (žalovanému přiznaná náhrada nákladů za poskytnuté právní služby v části řízení, v níž byl zastoupen žalobcem). Na tuto pohledávku za žalovaným započetl žalobce částku 50.400,- Kč, kterou mu žalovaný zaplatil „jako podílovou odměnu z původně přisouzené částky“. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli v plném rozsahu oba účastníci dovoláními. Žalobce souhlasí s tím, že právní vztah zanikl v důsledku následné nemožnosti plnění, a to okamžikem, kdy tato nemožnost nastala (ex nunc). Je toho názoru, že nelze vypořádat vzájemná práva a povinnosti podle zásad o bezdůvodném obohacení, zanikl-li právní vztah z příkazní smlouvy jinak než splněním. Práva a povinnosti, které smluvní strany nabyly do zániku jeho povinnosti plnit, zůstávají zachována; „má tak právo i na smluvní odměnu ve výši 50.400,- Kč dle uzavřené smlouvy, která mu byla žalovaným uhrazena před vznikem následné nemožnosti plnění a kterou mu odvolací soud odepřel.“ Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný rovněž nezpochybňuje závěr, podle něhož právní vztah zanikl v důsledku následné nemožnosti plnění. Namítá však, že vypořádání podle zásad o bezdůvodném obohacení by bylo možné aplikovat jen v případě zániku příkazní smlouvy s účinky ex tunc (např. odstoupením od příkazní smlouvy podle § 48 obč. zák.). Výši toho, oč se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, odvolací soud nesprávně ztotožnil s celkovou výší náhrady nákladů řízení, kterou mu krajský soud v konečném a pravomocném rozsudku přiznal za období, kdy byl ve sporu zastupován žalobcem. Podle jeho názoru účastníci ve smlouvě sjednali, že žalobce má právo na odměnu určenou podílem, bude-li žalovaný ve sporu (zcela nebo zčásti) úspěšný, takže v případě neúspěchu nebude povinen hradit žalobci žádnou odměnu. Ujednání o podílové (smluvní) odměně vylučuje aplikaci advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů napadl – s ohledem na profesní postavení žalobce – námitkou neúčelnosti. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o.s.ř.“ Přípustnost dovolání podle § 236 odst. 1 a násl. o.s.ř. je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, která je podala). Posouzením „subjektivní“ přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn – ve smyslu § 243c odst. 3, věty první, a § 218 písm. b/ o.s.ř. – dovolání podat. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o.s.ř.), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit kasací napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 20 Cdo 553/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2001 pod č. 28). Výrokem, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci 198.715,- Kč s příslušenstvím, a výrokem o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů nevznikla žalobci žádná újma, naopak, v tomto rozsahu byl ve sporu úspěšný. Obdobně výrokem, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu co do 62.566,40 Kč s příslušenstvím zamítl, nevznikla žádná újma žalovanému, který byl v tomto rozsahu ve sporu úspěšný. Dovolání obou účastníků ve shora vymezeném rozsahu proto Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1, 3, § 218 písm. b/ o.s.ř.). Podle § 238 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Dovolání žalovaného – pokud jím napadl výrok rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů – není podle výše citovaného ustanovení přípustné, protože směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem procesním a teprve pravomocným rozhodnutím soudu vzniká jednomu z účastníků proti druhému pohledávka. Při rozhodování o nákladech řízení se tak nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, byť předmětem řízení bylo peněžité plnění ze smlouvy spotřebitelského charakteru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, a ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3143/2013). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti nákladovému výroku odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Ve zbývajících částech jsou dovolání účastníků přípustná, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovo