33 Cdo 3149/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3149/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 3. 2023 Spisová značka:33 Cdo 3149/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3149.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pojištění Promlčení Dotčené předpisy:§ 107 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3149/2022-273 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. S., bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, za účasti Generali České pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 222 /2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 Co 12/2022-231, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 Co 12/2022-231, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, č. j. 14 C 222/2019-200, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 26. 6. 2019, č. j. FA/SR/ZP/317/2017-18, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 26. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/317/2017-29, v rozsahu výroku II. a III. tak, že Česká pojišťovna a. s. je povinna zaplatit žalobci 352.185 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 236.122,- Kč od 21. 2. 2017 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 2. 2. 2011 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o „životním pojištění PROFI Invest“ č. 7060102619 s počátkem pojištění od 3. 2. 2011 na pojistnou dobou 30 let. Pojištění bylo sjednáno pro případ smrti nebo dožití. Žalobce se zavázal platit měsíční pojistné v původní výši 3.000,- Kč. Poslední platbu pojistného ve výši 4.091,- Kč zaplatil žalobce dne 22. 2. 2019. Celkem na pojistném žalobce zaplatil 335.821,- Kč. Ve věci nejprve rozhodoval finanční arbitr, přičemž v řízení vedeném pod sp. zn. FA/SR/ZP/317/2017, zahájeném k návrhu dne 23. 3. 2017, určil, že pojistná smlouva č. 7060102619 je absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o počátečních a správních nákladech a o rizikovém pojistném. Částečně vyhověl návrhu žalobce a uložil Generali České pojišťovně a. s. (dále též „pojišťovna“) zaplatit mu z titulu neplatné smlouvy částku 239.838,- Kč (tj. částku 219.383,- Kč a 20.455,-Kč jako zaplacené pojistné v období od 22. 2. 2019 do 22. 7. 2019) s úrokem z prodlení a ve zbývající části – z důvodu námitky promlčení vznesené pojišťovnou – jeho návrh zamítl. Finanční arbitr nezjistil, že by žalobce věděl o vzniku bezdůvodného obohacení dříve, než v listopadu 2016. Jelikož od toho okamžiku, kdy začala běžet subjektivní promlčecí lhůta práva na vydání bezdůvodného obohacení, neuplynula do zahájení řízení před finančním arbitrem doba dvou let, bylo na místě pro posouzení promlčení práva žalobce se zabývat tříletou objektivní promlčecí lhůtou, přičemž určujícím bylo datum 23. 3. 2014, tj. tři roky před podáním návrhu finančnímu arbitrovi. Pojistné zaplacené žalobcem před tímto datem je promlčeno, a naopak to, které bylo zaplaceno po tomto dni, promlčené není. Objektivní promlčecí lhůta v každém jednotlivém případě začala běžet zaplacením měsíčního pojistného. S odkazem na znění § 244 odst. 1, § 246 odst. 1, § 247 odst. 1 o. s. ř. a § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), § 2 zákona č. 37/2004 Sb., § 37 odst. 1, § 41, § 106 odst. 1, § 107 odst. 1 a 2, § 451 odst. 1 a 2, a § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně shodně se závěry finančního arbitra shledal smlouvu ze dne 2. 2. 2011 neplatnou. Generali Česká pojišťovna a. s. se tak přijatým pojistným z neplatné pojistné smlouvy bezdůvodně na úkor žalobce obohatila, a toto obohacení je povinna mu vydat. Návrh u finančního arbitra byl podán dne 23. 3. 2017, čímž se podle § 8 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, a § 112 obč. zák. stavěla promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení. Rozhodné datum pro promlčení tohoto práva je tak den 23. 3. 2014 (tj. den odpovídající třem rokům před podáním návrhu u finančního arbitra). Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalobce, že objektivní promlčecí lhůta činí 10 let, jelikož pojišťovna jednala s úmyslem se na úkor žalobce obohatit. Ze samotné skutečnosti, že pojišťovna a žalobce uzavřeli neplatnou pojistnou smlouvu nelze dovodit úmysl pojišťovny se bezdůvodně obohatit. Z blíže uvedených důvodů soud prvního stupně neposoudil vznesenou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 29 Co 12/2022-231, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Generali České pojišťovně a. s. přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně nadbytečně zabýval otázkou (ne)platnosti pojistné smlouvy a existencí práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, neboť s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020, a stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, uveřejněné pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo na místě se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení přednostně zabývat otázkou promlčení práva. Uplynula-li totiž dvouletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 107 odst. 1 obč. zák.), tvrzené právo se promlčelo bez ohledu na to, zda běh (jakkoli dlouhé) objektivní promlčecí lhůty (§ 107 odst. 2 obč. zák.) dosud neskončil. Soud prvního stupně chybně dovodil, že subjektivní promlčecí lhůta u žádného z uplatněných dílčích nároků na vydání bezdůvodného obohacení neuplynula. Správně přitom uzavřel, že žalobou požadované plnění na vydání bezdůvodného obohacení je souhrnem dílčích práv ze samostatně oddělitelných případů bezdůvodného obohacení – dílčích plateb pojistného, u nichž je potřeba se zabývat během promlčecích lhůt, ať již objektivních či subjektivních. Podle odvolacího soudu neplatnost pojistné smlouvy byla objektivně odvoditelná z textu samotné smlouvy, s níž se žalobce seznámil v okamžiku jejího uzavření. Další skutkovou okolností nutnou ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení bylo žalobcem poskytnutí plnění podle neplatné smlouvy; vědomost o tom, co žalobce plnil pojišťovně, pak spadá v jedno s platbami pojistného. Z toho vyplývá, že uplynutím subjektivní promlčecí lhůty jsou promlčena práva na vrácení plateb, které žalobce zaplatil přede dnem 23. 3. 2015, tj. dříve než dva roky před zahájením řízení před finančním arbitrem. Vzhledem k tomu, že je projednáván spor o vrácení plateb zaplacených před 23. 3. 2014, tj. dříve než tři roky před zahájením řízení před finančním arbitrem, jsou všechna dílčí (rozhodná) práva na vydání bezdůvodného obohacení promlčena. K námitce žalobce, že soud prvního stupně neaplikoval závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 4. 2021, ve věci C-485/19, LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., odvolací soud uvedl, že toto rozhodnutí se vyjadřovalo k úpravě promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení ve vnitrostátním právu Slovenska ve tříleté objektivní promlčecí lhůtě běžící od okamžiku, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo, v situaci, kdy se ochuzený nemohl domáhat svého práva. Se zřetelem ke čl. 4 odst. 2 směrnice Rady ES 93/13/EHS, ze dne 5. dubna 1993 je vyloučeno citované rozhodnutí aplikovat v nyní souzené věci. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, již k okamžiku, kdy uzavřel s právní předchůdkyní Generali České pojišťovny a. s. pojistnou smlouvu, a jeho vědomost o skutkových okolnostech vzniku bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se nezabýval tím, kdy se dovolatel skutečně dozvěděl (získal vědomost) o vzniku bezdůvodného obohacení, a své závěry založil pouze na dedukci; v té souvislosti poukázal na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, ve skutkově obdobné věci. Dovolacímu přezkumu žalobce předkládá dále čtyři právní otázky související se zneužívajícími klauzulemi ve spotřebite