33 Cdo 3327/2017 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3327/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 10. 2018 Spisová značka:33 Cdo 3327/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3327.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017 § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 12. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.12.2018IV.ÚS 4099/18JUDr. Milada Tomkováodmítnuto8.1.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3327/2017-167 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce R. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 75/48, proti žalovanému M. L., zastoupenému JUDr. Ivanou Mikulovou, advokátkou se sídlem Třinec-Staré Město, Revoluční 601, o zaplacení částky 975.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 114 C 22/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2017, č. j. 57 Co 351/2016-135, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.149 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ivany Mikulové, advokátky. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, č. j. 114 C 22/2015-84, zamítl žalobu o zaplacení částky 975.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05% od 2. 2. 2015 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 57 Co 351/2016-135, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil ve výši přiznané náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce předal žalovanému v květnu 2009 částku 500.000 Kč a v červnu 2009 částku 475.000 Kč za účelem jejich zhodnocení, přičemž si smluvní strany nesjednaly, kdy žalovaný žalobci svěřené finanční prostředky vrátí, ani podmínky výplaty zhodnocení. Aniž přezkoumal správnost právního názoru soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli smlouvu příkazní podle § 734 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 Sb. (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), dospěl k závěru, že žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou komentářovou literaturu (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2914/2007, sp. zn. 33 Odo 2634/2008 a sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, 1496 s.) dovodil, že na vztah účastníků založený jejich dohodou dopadá úprava obsažená v § 563 obč. zák., podle níž je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Má-li věřitel možnost vyvolat splatnost závazku (neboli, má-li právo vymáhat splnění závazku), pak může své právo také vykonat. První objektivní možnost výkonu práva, konstatoval odvolací soud, je dána okamžikem, kdy věřitel nejdříve mohl o splnění požádat. Pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodný den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na dobu neurčitou, a nikoli den, kdy nastala splatnost dluhu. Odvolací soud nepřisvědčil žalobci, který kvalifikoval účastníky uzavřenou smlouvu jako smlouvu o vkladu ve smyslu § 778 obč. zák. a na prostředky žalobce předané žalovanému nahlížel jako na neustále svěřené. Vyslovil totiž názor, že smlouva o vkladu se vyznačuje tím, že vyžaduje přítomnost subjektu se zvláštní charakteristikou - peněžního ústavu coby příjemce vkladu, který má oprávnění přijímat vklady podle zákona o bankách; v posuzovaném případě tato podmínka splněna nebyla. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které žalovaný navrhl zamítnout. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Domáhá-li se revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a/ odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b/ že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c/ že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d/ popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak. Žalobce má za to, že dovolání je přípustné k řešení tří právních otázek. První z nich označuje jako otázku procesního práva, u níž avizuje, že je otázkou rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně, nicméně obsahové vylíčení přípustnosti dovolání vyznívá v tom smyslu, že odvolací soud se měl při jejím řešení odchýlit od judikatury dovolacího soudu. Konkrétně má za to, že odvolací soud závěr, že byl v postavení věřitele a žalovaný v postavení dlužníka již před ukončením innominátního kontraktu a předložením výzvy k vrácení peněžních prostředků, založil na skutkových zjištěních, které nemají oporu v provedeném dokazování; namítá, že odvolací soud nepostupoval při hodnocení důkazů v souladu 132 o. s. ř. a odchýlil se od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 658/2008. Žalobce pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Neuplatnil-li žalobce způsobilý dovolací důvod, nemůže být dovolání k řešení procesní otázky přípustné. Dále přípustnost dovolání spojuje s řešením otázky hmotného práva, která podle jeho přesvědčení v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou považuje otázku posouzení postavení smluvních stran ve vztahu založeného smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou mezi fyzickými osobami, podle níž jedna z nich svěří své peněžní prostředky za účelem jejich zhodnocení druhé a ta se zaváže vyplácet jí ze svěřených peněžních prostředků dosažené výnosy. Žalobce prosazuje, že po dobu trvání tohoto vztahu nejsou smluvní strany v postavení věřitele a dlužníka a že se jimi stanou až v okamžiku zániku smluvního vztahu (např. výpovědí). Pojetí vzniku závazkového právního vztahu, jeho obsahu a subjektů tvoří základy právní úpravy závazkového práva v hmotném právu a navzdory přesvědčení žalobce tyto otázky nepatří v rozhodovací praxi soudů mezi ty, které by byly dosud nevyřešené. Definici závazkového právního vztahu podává ustanovení § 488 obč. zák., podle něhož záv