33 Cdo 338/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 338/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 7. 2025 Spisová značka:33 Cdo 338/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.338.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva spotřebitelská Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 8. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.10.2025II.ÚS 3100/25 Veronika Křesťanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele<br/>odmítnuto pro nepříslušnost10. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 338/2025-389 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně TGI Money a. s., se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, identifikační číslo 26878321, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalovanému T. Z., zastoupenému Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 504/8, o 260 232,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 254 C 11/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2024, č. j. 28 Co 46/2023-355, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 894,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky Příkazské, advokátky. Odůvodnění: Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. 254 C 11/2020-271, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po M. M. (původně první žalovaná) zaplacení částky 614 136,03 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, uložil žalovanému (původně druhému žalovanému) povinnost zaplatit žalobkyni částku 260 232,57 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 353 903,46 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků. Mezi účastníky byla dne 23. 1. 2014 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla finanční prostředky ve výši 750 000 Kč ve prospěch bankovního účtu R. Z. č. 163223399/0300, částka 38 600 Kč byla poskytnuta ve prospěch bankovního účtu žalobkyně č. 2015630012/6000 jako úhrada nákladů na zpracování úvěru. Smlouva o úvěru byla podepsána M. M. i žalovaným, úvěr však byl sjednáván prostřednictvím R. Z., přítelkyně M. M. a matky žalovaného. R. Z. byla následně rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2019, č. j. 90 T 114/2019-664, uznána vinnou, že se záměrem sebe obohatit a uhradit svoje nesplacené starší dluhy pod smyšlenou záminkou, že se řeší rovněž její dřívější nesplacená půjčka přiměla M. M. dne 23. 1. 2014, aby prostřednictvím obchodního zástupce žalobkyně uzavřela předmětnou smlouvu o úvěru. M. M. byla R. Z. způsobena škoda ve výši nejméně 407 679 Kč. Při posouzení platnosti úvěrové smlouvy ve vztahu k M. M. soud vycházel především ze shora citovaného trestního rozsudku a dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 23. 1. 2014 je vůči ní absolutně neplatná. Jelikož byla M. M. R. Z. úmyslně uvedena v omyl, nemohla vědět ani o tom, komu budou finanční prostředky poskytnuty. Na straně M. M. nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Proto soud prvního stupně žalobu vůči M. M. zcela zamítl. Ve vztahu k žalovanému uzavřel, že nebylo sporné, že úvěrovou smlouvu podepsal. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 90 T 114/2019 zjistil, že žalovanému byla smluvní dokumentace předložena k podpisu jeho matkou R. Z., ta však ve vztahu k němu nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu a v řízení nebylo rovněž prokázáno, že by žalovaný byl R. Z. uveden při podpisu smlouvy o úvěru v omyl. Smluvní ujednání mezi žalobkyní a žalovaným bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, žalovaný nesplňoval podmínky pro poskytnutí úvěru, v době uzavření smlouvy měl 18 let, byl studentem a neměl stálý příjem. Žalobkyně nepředložila žádné dokumenty, ze kterých by vyplynulo, že byla dostatečně řádně a s odbornou péčí zkoumána jeho úvěruschopnost ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně tak nepostupovala s odbornou péčí a poskytla mu úvěr v rozporu s § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně proto uzavřel, že smlouva o úvěru ze dne 23. 1. 2014 je ve vztahu k žalovanému od počátku neplatná, a žalobkyni tak mohlo vzniknout pouze právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil. Finanční prostředky ve výši 750 000 Kč byly žalobkyní poukázány na účet R. Z., který sloužil jako platební místo určené žalovaným, který smlouvu o úvěru podepsal; k vydání bezdůvodného obohacení je proto povinen přímo on. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2024, č. j. 28 Co 46/2023-355, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, ve které byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 260 232,57 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 10. 8. 2020 do 27. 1. 2022 a od 29. 1. 2022 do zaplacení, zbývající část II. výroku změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po částečném zopakování dokazování se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Dospěl ke stejnému závěru, že uvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je neplatná, a proto má proti žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“ ve výši 260 232,57 Kč. V návaznosti na výzvu k zaplacení dluhu se žalovaný ocitl v prodlení se splněním peněžitého závazku (§ 1958 odst. 2 o. z.). Mimo jistiny je proto povinen žalobkyni zaplatit i úroky z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. v sazbě 8,25 % ročně podle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Ohledně námitky žalovaného o aplikaci ustanovení § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, odvolací soud s odkazem na ustanovení § 164 zákona č. 257/2016 Sb. zdůraznil, že se práva a povinnosti účastníků řízení v této věci řídí dosavadními předpisy, tedy zákonem č. 145/2010 Sb., který obdobnou srovnatelnou úpravu neobsahoval. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když daná právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a odvolací soud měl věc posoudit jinak, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.“ Dovolatel namítá extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, porušení zásady legitimního očekávání (překvapivost rozhodnutí) a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Prosazuje názor, že žalobkyně s ním neuzavřela dohodu o určení platebního místa, bankovní spojení pro vyplacení částky úvěru určila R. Z., která jednala se žalobkyní. Obohacení tak vzniklo jen na její straně, přičemž za toto jednání byla pravomocně odsouzena v trestním řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že toleroval soudu prvního stupně nedostatek v poučení podle § 118a o. s. ř. v tom směru, že neprokázal, že stejně jako M. M. byl uveden v omyl. Za neřešenou považuje dovolatel otázku úroků z prodlení v případě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Má za to, že není správný závěr odvolacího soudu, že na poměry neplatné smlouvy o úvěru, byť uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., je nutno aplikovat ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu, popř. jej v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodov