33 Cdo 3488/2009 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3488/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2011 Spisová značka:33 Cdo 3488/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3488.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Novace kumulativní Dotčené předpisy:§ 516 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 6. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3488/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Přívozská 6, proti žalovanému Z. Š., zastoupenému JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zaplacení částky 107.602,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 72/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 19. března 2009, č. j. 12 Co 613/2008-79, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 19. března 2009, č. j. 12 Co 613/2008-79, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. září 2008, č. j. 11 C 72/2007-51, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. září 2008, č. j. 11 C 72/2007-51, zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval po žalovaném zaplacení částky 107.602,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 13. 2. 2004 uzavřeli písemně smlouvu o půjčce, přičemž žalobce před jejím podpisem předal žalovanému částku 85.568,- Kč, a ten se ji zavázal vrátit včetně 12% ročního úroku do 31. 3. 2004. Jelikož žalovaný žalobci tento dluh ve sjednané lhůtě nevrátil, sepsali účastníci dne 1. 3. 2005 listinu, v níž se uvádí, že žalovaný před jejím podpisem od žalobce převzal částku 96.616,- Kč, kterou se zavázal – včetně 12% úroku (tj. celkem částku 101.511,- Kč) - vrátit do 30. 6. 2005; tento dluh dosud žalobci nevrátil. Na tomto skutkovém základě, při hodnocení obsahu listin ze dne 13. 2. 2004 a ze dne 1. 3. 2005, argumentuje ustanoveními § 657, § 658, § 516, § 570, § 571 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), uzavřel, že listina ze dne 1. 3. 2005 neobsahuje podle zjištěné vůle smluvních stran smlouvu o další půjčce a nesplňuje náležitosti dohody o nahrazení dosavadního závazku novým (privativní novaci), která musí mít písemnou formu v situaci, kdy původní závazek ze smlouvy o půjčce z 13. 2. 2004 byl v této formě sjednán (zákon pro dohodu o privativní novaci předepisuje písemnou formu jako podmínku platnosti v případě, byl-li původní závazek zřízen v písemné formě nebo jde-li o závazek promlčený). Nevyplývá-li ze smlouvy ze dne 1. 3. 2005, popř. jejího dodatku ze dne 1. 7. 2005, úmysl smluvních stran nahradit dosavadní závazek (vrátit půjčku do 31. 3. 2004) závazkem novým, nelze obsahově tyto listiny považovat za dohodu o privativní novaci nebo za dohodu o novaci kumulativní. Nedošlo-li podle smlouvy ze dne 1. 3. 2005 k předání finančních prostředků, nevznikl žalovanému podle této smlouvy žádný závazek; jeho povinností je tak splnit původní závazek podle smlouvy ze dne 13. 2. 2004, který je ovšem promlčen. Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 12 Co 613/2008-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, při akceptaci tvrzení žalovaného, že podpisy na listinách ze dne 1. 3. 2005 a 1. 7. 2005 mohou být jeho vlastními, pravými, podpisy, avšak že nikdy (kromě plnění ze smlouvy ze dne 13. 2. 2004) od žalobce nepřevzal žádné peníze z titulu půjčky, odvolací soud uzavřel, že není rozhodné, zda žalovaný uvedené listiny podepsal, neboť smluvní vztah podle § 657 obč. zák. smlouvou ze dne 1. 3. 2005 - nedošlo-li uvedeného dne k předání peněz - mezi účastníky nevznikl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že obsah listin ze dne 1. 3. 2005 a 1. 7. 2005 nelze mít za dohodu o privativní nebo kumulativní novaci, jestliže (v písemné formě) v nich expressis verbis není obsaženo ujednání, že nahrazují dosavadní závazek ze smlouvy ze dne 13. 2. 2004. Dodal, že „není-li z dohody zřejmé, že úmysl účastníků směřoval k zániku původního závazku, nepokládá se tento závazek za zrušený, ale trvá dál vedle závazku nového, pokud by ovšem tento nový závazek vznikl platně“. Z uvedených důvodů se následně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právo na vrácení půjčky plynoucí z nadále existující smlouvy ze dne 13. 2. 2004 je promlčeno. V dovolání, které považuje žalobce (dále též „dovolatel“) za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí dovolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) odporuje hmotnému právu, oběma soudům vytýká chybný závěr, že jeho právo na vrácení půjčky je promlčeno. Není srozuměn s právním hodnocením předložených listin. Prosazuje názor, že úmyslem účastníků bylo listinou ze dne 1. 3. 2005 (a na ni navazující listinou ze dne 1. 7. 2005) dohodnout pouze změnu termínu splatnosti půjčky tak, že žalovaný měl půjčené peníze nově vrátit do 31. 12. 2005. Nepovažuje za zásadní okolnost, že v textu těchto listin chybí dovětek o tom, že se jimi mění obsah smlouvy o půjčce ze dne 13. 2. 2004. V situaci, kdy splatnost půjčky měla nově nastat 31. 12. 2005 a žaloba na vrácení peněz byla podána dne 11. 5. 2007, nemohlo dojít k promlčení jeho práva. Oběma soudům přitom vytýká formální výklad textu obou listin, neboť nepřihlédly k účelu a smyslu ujednání ze dne 1. 3. 2005. S tímto odůvodněním navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud v rozporu s hmotným právem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) posoudil, jaká práva a povinnosti účastníkům vyplývají z listiny ze dne 1. 3. 2005. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z těchto vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak byl žalobcem obsahově vymezen. Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Pro vyřešení otázky promlčení je stěžejní obsah smluvních ujednání účastníků sporu, obsažený v listinách datovaných dnem 1. 3. 2005 a 1. 7. 2005. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, v návaznosti na obsah spisu, vyplývá, že žalobce dne 13. 2. 2004 půjčil žalovanému částku 85.568,- Kč, přičemž žalovaný se zavázal částku včetně smluveného 12% ročního úroku vrátit do 31. 3. 2004 (tj. celkem částku 86.937,- Kč). O existenci půjčky byla pořízena dne 13. 2. 2004 listina označená jako „smlouva o půjčce“, která byla podepsána oběma účastníky. Poněvadž ve lhůtě splatnosti nebyla půjčka vrácena, došlo dne 1. 3. 2005 k vyhotovení listiny, v níž se uvádí, že žalobce jako věřitel „před