33 Cdo 3518/2012 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3518/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2014 Spisová značka:33 Cdo 3518/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3518.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 9 odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb. § 10 předpisu č. 97/1963Sb. § 11 předpisu č. 97/1963Sb. § 37 odst. 2 předpisu č. 97/1963Sb. § 48 předpisu č. 97/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 6. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3518/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně UNILEVER ČR, spol. s. r. o. se sídlem Praha 8, Rohanské nábřeží 670/17, zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 780/18, proti žalovanému R. K., zastoupenému Mgr. Jurajem Alexandrem, advokátem se sídlem Praha 1, Platnéřská 191/4, o zaplacení částky 1.700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 123/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č.j. 39 Co 410/2010-133, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 39 Co 410/2010-133, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. května 2001, č. j. 17 C 123/2000-63, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. května 2001, č. j. 17 C 123/2000-63, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.700.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 14 % od 11. 2. 1998 „spolu se žalovaným M2M Records, s. r. o., jehož povinnost byla stanovena rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze čj. 5 Cm 80/98-66 z 9. 10. 2000 s tím, že jeho povinnost zaniká v rozsahu, v jakém byla plněna M2M Records, s. r. o.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2012, č. j. 39 Co 410/2010-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobkyně a M2M Records, s. r. o., jejímž jednatelem byl žalovaný, uzavřely dne 22. 7. 1997 smlouvu, v níž se M2M Records, s. r. o. zavázala provést pro žalobkyni reklamní kampaň jejího výrobku za úplatu 2.000.000,- Kč bez DPH. Smluvní strany se v čl. IX. odst. 3 smlouvy dohodly na zaplacení smluvní pokuty žalovanou ve výši 50 % sjednané ceny pro případ takového porušení smlouvy, které ze strany žalobkyně povede k odstoupení od smlouvy. Článek X. odst. 2 smlouvy obsahuje ujednání, podle něhož spory z této smlouvy, pokud je nebude možno odstranit jednáním smluvních stran, přísluší řešit Obvodnímu soudu pro Prahu 10 nebo Krajskému obchodnímu soudu v Praze, a to podle povahy sporu. Článek IX. odst. 5 smlouvy obsahuje prohlášení žalovaného, že coby jednatel M2M Records, s. r. o. ručí za splnění všech peněžních závazků, vyplývajících z této smlouvy pro tuto společnost, a že se zavazuje závazky splnit za M2M Records, s. r. o. v případě, že je po výzvě společnosti Unilever nesplní sama. Smlouvu podepsal žalovaný na místě k tomu určeném a označeném slovy „M2M Records spol. s r. o. R. K., jednatel“. Při podpisu smlouvy žalobkyně vyplatila část sjednané úplaty ve výši 700.000,- Kč. Protože M2M Records, s. r. o. svůj závazek ze smlouvy i přes výzvu žalobkyně ze dne 8. 12. 1997 nezačala plnit, žalobkyně jí v přípisu ze dne 6. 1. 1998 sdělila, že odstupuje od smlouvy a požaduje po ní a po žalovaném jako ručiteli vrácení 700.000,- Kč a zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.000.000,- Kč. Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2000, č. j. 5 Cm 80/98-66, uložil M2M Records, s. r. o. povinnost zaplatit žalobkyni 1.700.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Odvolací soud dovodil, že k projednání a rozhodnutí posuzované věci je dána pravomoc českých soudů, neboť ta byla založena písemnou dohodou v článku X. odst. 2 smlouvy (§ 37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění do 31. 12. 2013 /dále jen „zákon č. 97/1963 Sb.“/ - viz § 123 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), a právní vztahy mezi účastníky posoudil (stejně jako soud prvního stupně) podle českého právního řádu. Oproti soudu prvního stupně však nárok uplatněný žalobou vůči žalovanému poměřoval § 303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění - dále jen „obch. zák.“ (viz § 3078 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Dospěl k závěru, že písemným prohlášením v článku IX. odst. 5 smlouvy žalovaný v souladu s § 303 obch. zák. převzal ručitelský závazek za M2M Records, s. r. o., a jelikož ta svůj závazek nesplnila, vznikla mu povinnost uspokojit žalobou uplatněné nároky žalobkyně vyplývající ze smlouvy. Za nerozhodnou pokládal okolnost, že žalovaný smlouvu s ručitelským prohlášením opatřil pouze jedním podpisem coby jednatel M2M Records, s. r. o. Požadavek, aby žalovaný smlouvu podepsal dvakrát - jednak coby jednatel za společnost M2M Records, s. r. o. a jednak coby fyzická osoba - považoval za nepřípustně formalistický. Nepřisvědčil žalovanému, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 1.000.000,- Kč je nepřiměřená, s odůvodněním, že odpovídá zajišťované smluvní povinnosti ve výši 2.000.000,- Kč a že si ji strany smlouvy dohodly v rámci autonomie vůle. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spojuje s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem, že k projednání a rozhodnutí tohoto sporu je dána pravomoc českých soudů. Zdůrazňuje, že smlouvu, v níž si její strany pravomoc českých soudů sjednaly, coby fyzická osoba neuzavřel, a proto jej smlouva nezavazuje (podpisem smlouvy neprojevil vůli být smlouvou vázán coby fyzická osoba). Nadto má za to, že podle § 37 odst. 3 zákona č. 97/1963 Zb., o medzinárodnom práve súkromnom a procesnom, účinného ke dni uzavření smlouvy (tj. k 22. 7. 1997), mohla pouze osoba právnická, a nikoli fyzická, dojednat pravomoc cizozemského soudu pro majetkové spory. Dále (mimo jiné) namítá, že ačkoli smlouva neobsahuje ujednání o volbě práva, oba soudy posoudily vztah účastníků podle práva České republiky. S poukazem na § 10 odst. 2 písm. e/ zákona č. 97/1963 Sb. prosazuje názor, že mělo být aplikováno právo Slovenské republiky; smlouva je příkazního typu, přičemž sídlo společnosti M2M Records, s. r. o. bylo ve Slovenské republice. Dovolacímu soudu navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Dohoda o založení pravomoci soudu je přípustná podle § 37 zákona č. 97/1963 Sb. a neodporuje zdejšímu veřejnému pořádku; státní občanství žalovaného je tudíž v této souvislosti bez významu. Protože ručitelský závazek je akcesorické povahy, řídí se týmž právním řádem jako zajišťovaný závazek hlavní. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II body 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil právní závěry odvolacího soudu, že k rozhodnutí sporu je dána