33 Cdo 352/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 352/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:33 Cdo 352/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.352.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o zápůjčce (mutuum) (o. z.) Právní jednání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 2390 o. z. § 1957 o. z. § 1724 o. z. § 561 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 352/2025-207 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. O., zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, proti žalovanému M. S., zastoupenému JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, o 200 000 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 363/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2024, č. j. 11 Co 71/2024-191, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2024, č. j. 11 Co 71/2024-191, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se (původně) domáhal po žalovaném zaplacení 1 014 332 Kč s příslušenstvím z titulu regresního nároku, který mu vznikl poté, co k 30. 10. 2020 sám vrátil věřitelce V. T., dnes M. dvě zápůjčky v celkové výši 1 900 000 Kč, přestože se k jejich vrácení zavázali s žalovaným společně a nerozdílně; sám rovněž uhradil sjednané úroky ve výši 128 664 Kč (na zápůjčky tak uhradil celkem 2 028 664 Kč). V žalobě uváděl, že spolu s žalovaným uzavřeli dne 18. 4. 2017 s věřitelkou V. T., dnes M. smlouvu o zápůjčce č. 171804, na jejímž základě jim věřitelka půjčila (a 26. 4. 2014 poukázala ze svého účtu) 400 000 Kč, přičemž oni se společně a nerozdílně zavázali půjčenou částku spolu s dohodnutým úrokem ve výši 2,5 % p. a. vrátit nejpozději do 31. 12. 2017. Stejné strany ve stejném postavení pak 19. 12. 2017 původní smlouvu o půjčce písemně změnily tak, že se zápůjčka zvyšuje o 1 500 000 Kč na částku 1 900 000 Kč s tím, že tato částka bude vrácena nejpozději do 31. 12. 2018; byl rovněž sjednán úrok ve výši 3 % p. a. počínaje 1. 1. 2018. Částka odpovídající navýšení půjčky ve výši 1 500 000 Kč byla vyplacena z účtu věřitelky 19. 12. 2017. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, č. j. 8 C 363/2020-156, žalobu o zaplacení 1 014 332 Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. od 10. 12. 2020 do zaplacení zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení ve výši 242 712 Kč a zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně na znalečném 7 760 Kč. Po stránce skutkové vzal soud prvního stupně za prokázané, že „žalobce a žalovaný uzavřeli s V. M., dříve T., dne 18. 4. 2017 smlouvu o půjčce č. 171804, kterou se věřitelka zavázala půjčit částku ve výši 400 000 Kč, která byla vyplacena dne 26. 4. 2017“; tato smlouva je opatřena pravým podpisem žalovaného. Pravost podpisu žalovaného byla potvrzena znaleckým posudkem č. 919/2020 z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo z 29. 5. 2022 vypracovaným znalcem Mgr. Alešem Čulíkem (žalovaný totiž nedovedl říct, zda podpis na smlouvě je jeho). Půjčku zařizoval žalobce, žalovaný a věřitelka V. T. se neznali, žalovaný sice smlouvu o půjčce z 18. 4. 2017 podepsal, nestal se však dlužníkem, protože finanční prostředky byly určeny (ve skutečnosti půjčeny) společnosti Amifox STAVBY s.r.o., byly sice zaslány na účet č. 2600839028/2010 vedený u FIO banky na jméno žalovaného, ale tento účet byl používán jako pokladní účet Amifox STAVBY s.r.o., jejímž jednatelem žalovaný toho času byl. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2024, č. j. 11 Co 71/2021-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 200 000 Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 10. 12. 2020 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení státu; výrok o nákladech řízení účastníků změnil jen co do jejich vyčíslení (žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení 175 425 Kč) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že žalobce a žalovaný uzavřeli s V. M., dříve T., jako věřitelkou dne 18. 4. 2017 smlouvu (č. 171804), kterou se věřitelka zavázala zapůjčit částku 400 000 Kč, která byla 26. 4. 2017 poukázána společnosti Amifox STAVBY s.r.o. (vydlužiteli). Neuvěřil tvrzení žalobce, že se žalovaný (který byl v té době jednatelem společnosti Amifox STAVBY s.r.o.) stal dlužníkem z půjčky jako fyzická osoba; ačkoli smlouva je opatřena jeho pravým podpisem, okolnosti, za kterých byla podepsána, se v řízení nepodařilo zjistit a verze žalobce, že obsah smlouvy sjednal s věřitelkou žalovaný, byla svědeckými výpověďmi vyvrácena. Odvolací soud tak vzal za prokázané, že šlo o půjčku společnosti Amifox STAVBY s.r.o., v níž figuroval jak žalobce, tak žalovaný a půjčené peníze byly poukázány na její účet č. 2600839028/2010 vedený u FIO banky. Nepřisvědčil námitce žalobce, že šlo o účet žalovaného coby fyzické osoby, nikoli o účet společnosti Amifox STAVBY s.r.o. Dovodil, že šlo o nestandardní zakládání a vedení pokladních účtů společnosti Amifox STAVBY s.r.o. na jméno fyzické osoby; u FIO Banky byl veden na jméno žalovaného účet č. 2600839028/2010, u GE Money Bank a.s. byl na jméno žalovaného následně zřízen a veden účet č. 221987486/0600, z něhož žalovaný jako jednatel společnosti Amifox STAVBY s.r.o. vybíral peníze, když na stavbách byl problém s hotovostí a z praktických důvodů se finanční prostředky vybíraly z běžného účtu. Dispoziční oprávnění k účtu č. 2600839028/2010 u FIO Banky měli žalobce a žalovaný, dále svědkové P. a T. Přístupové údaje k účtu mělo hodně osob, probíhaly tam statisícové převody, když sám žalobce potvrdil, že si z tohoto účtu půjčil a pak zase vrátil, a pokud si částku půjčil, žalobce jako zadavatel označil zprávu pro příjemce „zápůjčka J. O.“, šlo o běžný postup, takto probíhaly transakce v řádu desítek milionů. Soud tak uzavřel, že, i když byly pokladní účty založeny na fyzickou osobu, sloužily společnosti Amifox STAVBY s.r.o. a prostředky byly půjčovány jí a na její účet byly rovněž zaslány. Žalovanému jako fyzické osobě nebyly předmětné finanční prostředky vyplaceny a žalobci tak nemohl po zaplacení dlužné částky věřitelce vzniknout regresní nárok vůči žalovanému. Po stránce právní označil odvolací soud za stěžejní otázku, zda byl žalovaný ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 18. 4. 2017 písemnou formou zavázán, resp. zda smlouva mezi oběma účastníky řízení na straně jedné a V. M. (dříve T.) byla podle § 2390 o. z. sjednána. Ozřejmil, že zápůjčka je smlouvou reálnou, nikoli konsenzuální, tj. ke vzniku smlouvy nestačí konsenzus (shoda na obsahu smlouvy) podle § 1725 o. z., nýbrž vyžadováno je reálné přenechání věci; smlouva o zápůjčce tedy vzniká přenecháním věci. Žalobce v řízení neprokázal, že částka 400 000 Kč či její část byla žalovanému podle smlouvy ze dne 18. 4. 2017 skutečně předána do jeho dispozice. Žalobce ostatně ani netvrdil, že to byl žalovaný, kdo po složení částky 400.000 Kč na účet označený v textu smlouvy ze dne 18. 4. 2017 vybral ze stejného účtu konkrétní peněžní částku (do výše 400.000 Kč). Jestliže nedošlo k reálnému plnění dle textu smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 4. 2017 ve prospěch žalovaného, smlouva mezi žalovaným a V. M. nevznikla a žalovaný proto V. M. nic nedlužil. Vrácení částky 400.000 Kč s příslušenstvím žalobcem V. M. formou splátek proto nelze hodnotit jako plnění, které žalobce poskytl nad rámec svého podílu ze zápůjčky za žalovaného a náhrada dle § 1876 odst. 2 věta první o. z. mu nenáleží. Žalobce nebyl k žalobě dle citovaného ustanovení proti žalovanému aktivně legitimován. Námitku žalovaného, že peníze půjčila žalobci N. T., nikoli její dcera V. M. (dříve T.) a žalobce proto zápůjčku vrátil osobě odlišné od věřitele (bez nároku na regresní náhradu), neshledal odvolací soud právně významnou. Ze zjištěných skutečností je evidentní, že N. T. a její dcera V. měly – s ohledem na finanční a rodinnou situaci – společný úmysl použít matkou uspořené peníze, jež měly být dceři darovány, takovým způsobem, aby došlo k jejich zhodnocení. Za tím účelem byla částka 400 000 Kč formou zápůjčky předána na účet označený ve smlouvě o zápůjčce a po uplynutí doby byla žalobcem vrácena V. M., patrně s konkludentním souhlasem matky. V. M. podle sm