33 Cdo 3555/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3555/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2026 Spisová značka:33 Cdo 3555/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.3555.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 1. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 882/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3555/2024-555 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně CLEAN MANAGEMENT a.s., se sídlem Brno, Zábrdovice, Příkop 843/4, identifikační číslo osoby 28341473, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1015/55, za účasti OTE, a.s., se sídlem Praha 4, Michle, Jihlavská 1558/21, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem Praha 10, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 76/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 15 Co 127/2024-440, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit OTE, a.s., se sídlem Praha 4, Michle, Jihlavská 1558/21, identifikační číslo osoby 26463318, na nákladech dovolacího řízení 6 134,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Labského. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne ze dne 27. 10. 2023, č. j. 25 C 76/2023-352, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 25. 10. 2021, č. j. 03130-12/2021-ERU, sp. zn. OSS-03130/2021-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 24. 1. 2023, č. j. 03130-24/2021-ERU, rozsudkem soudu, jímž by byla účastnici uložena povinnost zaplatit žalobkyni 79 684 286,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 11. 3. 2021 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. 2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 8. 2024, č. j. 15 Co 127/2024-440, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně i správním orgánem – dovodil, že licence č. 111017356 pro výrobu elektřiny ve fotovoltaické výrobně elektřiny FVE Havřice udělená žalobkyni rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) ze dne 15. 12. 2010, č. j. 12744-15/2010-ERU, pravomocným dne 21. 12. 2010 (dále též „licence z roku 2010“), byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 62 A 112/2013-321, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2017, č. j. 7 As 140/2016-99 (pravomocným dne 18. 1. 2017), s účinky ex tunc – z důvodu absence dobré vůle žalobkyně ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 – vzhledem k doložení nepravdivých a zavádějících údajů žalobkyní v řízení o udělení licence (k tomu v podrobnostech viz níže body 13 a 15). Proto (že shledal účinky ex tunc) uzavřel, že žalobkyně není držitelkou licence z roku 2010 a nemá tedy nárok na zelený bonus určený pro výrobny elektřiny uvedené do provozu v roce 2010. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je držitelkou pravomocné licence ze dne 16. 11. 2017, podle odvolacího soudu se uplatní výše podpory energie z obnovitelných zdrojů pro roky 2018 až 2020 stanovená Cenovými rozhodnutími ERÚ č. 3/2017 (účinné od 1.1.2018), č. 3/2018 (účinné od 1.1.2019) a č. 3/2019 (účinné od 1.1.2020), která však stanoví pouze výkupní ceny a roční zelené bonusy pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření pro výrobny uvedené do provozu do konce roku 2013. Žalobkyni tedy nárok na zelený bonus za období od dubna 2018 do konce prosince 2020 nevznikl; proto žaloba byla zamítnuta. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve vyřešení následujících otázek: 1) „zda účinky rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 62 A 112/2013-321, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ERÚ ze dne 15. 12. 2010, č. j. 12744-15/2010-ERU, jímž jí byla udělena licence na výrobu elektřiny pro FVE (tj. fotovoltaickou elektrárnu) Havřice, nastávají ex tunc, anebo ex nunc“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dodala, že v obecné rovině jde o otázku, „zda ke zrušení licence na výrobu elektřiny dochází ve správním soudnictví s účinky ex tunc, anebo ex nunc. Při ještě větším zobecnění“ jde o otázku, „zda ke zrušení opravňujícího správního rozhodnutí dochází ve správním soudnictví s účinky ex tunc, anebo s účinky ex nunc“. Má za to, že předestřená otázka byla již vyřešena v rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, a to jinak než v napadeném rozsudku, konkrétně v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1210/2016, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008-128, a ze dne 26. 11. 2014, č. j. 8 Afs 42/2013-94. S odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1210/2016 (a judikaturu Nejvyššího správního soudu v něm citovanou) a rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 51/2007 namítá, že zrušení licence na výrobu elektřiny ve správním soudnictví nemůže mít zpětné účinky. Přitom analogické použití § 99 správního řádu – při posouzení účinků zrušení licence na výrobu elektřiny – takovým způsobem, že licence by byla zrušena s účinky ex tunc, je vyloučeno, neboť by nepochybně nešlo o použití analogie ve prospěch účastníka řízení (držitele licence na výrobu elektřiny). Rozhodnutí o udělení licence ze dne 15. 12. 2010 „mohlo být zrušeno pouze s účinky ex nunc, což mimo jiné znamená, že získala v roce 2010 platnou licenci na výrobu elektřiny v FVE Havřice“. Přitom na dotyčnou licenci nelze hledět tak, jako by udělena nebyla. Odvolacímu soudu vytýká, že se „nijak nevypořádal“ se závěry a věcnou argumentací Ústavního soudu (uvedenou v odkazovaném usnesení) a nevysvětlil, proč se s nimi – stejně jako s odkazovanými rozsudky Nejvyššího správního soudu – nemůže ztotožnit („jen uvedl, že závěry Ústavního soudu nejsou relevantní“); v tom spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces. Svou argumentaci k první otázce (k aplikaci § 99 správního řádu) podpořila nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/04 a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 139/2016, a sp. zn. 2 Afs 34/2005. 2) „Zda byla žalobkyně v dobré víře ve správnost a zákonnost licence, přičemž posouzení této právní otázky v přítomné věci záviselo na vyřešení právní otázky, zda byly soudy rozhodující v přítomné věci (soud prvního stupně a odvolací soud) vázány závěrem, že žalobkyně nebyla v dobré víře ve správnost a zákonnost licence na výrobu elektřiny pro FVE Havřice udělené rozhodnutím ERÚ ze dne 15. 12. 2010, č. j. 12744-15/2010-ERU, který byl obsažen v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016, č. j. 62 A 112/2013-321, jímž byla licence pro FVE Havřice z prosince 2010 zrušena, jakož i v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2017, č. j. 7 As 140/2016-99, jímž byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně proti rozhodnutí krajského soudu o zrušení licence, anebo si uvedenou otázku měly posoudit samy na základě jimi zjištěného skutkového stavu opřeného o důkazy provedené v přítomném sporu“, při jejímž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od jeho nálezu ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20. Dodala, že v obecné rovině jde o otázku, „zda je soud při rozhodování v občanském soudním řízení vázán posouzením předběžné otázky, která je řešena jen v odůvodnění rozhodnutí jiného orgánu (zde soudů ve správním soudnictví)“. Otázka, zda někdo jednal v dobré víře či nikoliv, není otázkou skutkovou, ale právním posouzením (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, a sp. zn. 28 Cdo 1195/2021). Namítá, že soudy nebyly vázány posouzením otázky její dobré víry správními soudy v řízení o zrušení licence, tudíž si ji měly posoudit samy, a to i na základě jí předložených důkazů. To ovšem neučinily (vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení uvedené otázky procesního práva), a proto je předčasné, a tudíž nesprávné, i posouzení, zda byla v dobré víře ve správnost a zákonnost licence. Odvolací soud se s její argumentací (ohledně vázanosti soudů) „vůbec nevypořádal, pouze odkázal“ na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 73/2010, přitom však přehlédl, že z odkazovaného rozsudku „jasně plyne“, že jak