33 Cdo 3720/2020 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3720/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 11. 2021 Spisová značka:33 Cdo 3720/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3720.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Věc Pohledávka Přivlastnění (o. z.) Analogie legis Smlouva o účtu (o. z.) Dotčené předpisy:§ 489 o. z. § 1721 a násl. o. z. § 496 odst. 2 o. z. § 979 o. z. § 1045 a násl. o. z. § 10 odst. 1 o. z. § 2677 o. z. § 2679 o. z. § 1056 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 2. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 638/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3720/2020-156 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce P. H., bytem v XY, zastoupeného Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o 135.284 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 50/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020, č.j. 15 Co 68/2020-134, t a k t o: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.276,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Aleše Vejra, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č.j. 53 C 50/2019-116, uložil žalované zaplatit žalobci 135.284 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 2. 3. 2018 do zaplacení, co do úroků z prodlení z částky 135.284 Kč za dobu od 24. 2. 2018 do 1. 3. 2018 žalobu zamítl a žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení 79.063,55 Kč. Rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 15 Co 68/2020-134, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil jen tak, že zamítl žalobu o zaplacení 8,5% úroku z prodlení z částky 135.284 Kč za den 2. 3. 2018, a ve zbytku věci samé je potvrdil; žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 98.968,05 Kč. Po právní stránce uzavřel, že smrtí M. J., na jejíž jméno byly vystaveny vkladní knížky, připadlo dědictví žalované (státu), která majetek nabyla ve stavu, v jakém byl ke dni smrti zůstavitelky, a to okamžikem právní moci rozhodnutí soudu v dědickém řízení, avšak s účinky ex tunc, tj. ke dni smrti zůstavitelky (§ 460, § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Vkladní knížka – pokračuje odvolací soud – nemá povahu cenného papíru, je jen potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu, sama o sobě žádnou majetkovou hodnotu nemá. Pokud ale „žalovaná o existenci tří vkladních knížek vedených Českou spořitelnou na jméno zůstavitelky M. J. nevěděla, tedy nečinila žádné kroky k tomu, aby tyto majetkové hodnoty, které jako odúmrť taktéž připadly státu, byly státu vyplaceny, přičemž důvodem, pro který začala žalovaná činit kroky k zajištění těchto hodnot, bylo právě nalezení předmětných vkladních knížek žalobcem a jejich poctivé odevzdání žalované (když jak již bylo výše uvedeno, bez tohoto jednání žalobce by se žalované uvedených hodnot nemuselo vůbec dostat)“, je namístě prostřednictvím § 10 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), aplikovat ustanovení § 1056 o. z. Měnící výrok o věci samé zdůvodnil tím, že lhůta pro zaplacení nálezného uplynula až 2. 3. 2018 (§ 1968, § 1970 o. z.). V dovolání, kterým napadla potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, žalovaná uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání a řádně vyložila, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení. Uplynutím stanovené doby se podle § 2679 o. z. ruší závazek ze smlouvy o účtu, zanikají práva a povinnosti výstavce vkladní knížky i práva a povinnosti majitele účtu, ke kterému byla vkladní knížka vystavena. Zrušení závazků je spojeno s povinností výstavce vyplatit zůstatek peněžních prostředků s příslušenstvím majiteli vkladní knížky, a to bez zbytečného odkladu. Výstavce musí projevit iniciativu ke splnění své povinnosti, zejména jedná-li se o vkladní knížku na jméno. Nález a odevzdání vkladních knížek „nepřispěl k nabytí majetkové hodnoty ze strany státu,“ neboť žalovaná by v každém případě peněžní prostředky z účtu získala. Dovolatelka souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vkladní knížka je pouhým potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu a žádnou majetkovou hodnotu sama o sobě nemá. Nejde o „věc“, ale o právo majitele účtu, k němuž byla vkladní knížka vystavena, na výplatu (zůstatku) peněžních prostředků z tohoto účtu, tj. o pohledávku z účtu (§ 2676 odst. 1, § 2679 o. z.). Ustanovení o nálezu (§ 1051 a násl. o. z.) se netýkají práv jako nehmotných věcí ve smyslu § 496 odst. 2 o. z. a užití analogie ve smyslu § 10 o. z. je vyloučeno. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu. O existenci vkladních knížek žalovaná nevěděla, takže kdyby je neodevzdal, dopadlo by ustanovení § 2679 o. z. s možným následkem promlčení (§ 624, § 629 o. z.). Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky, zda lze ve zjištěném skutkovém rámci nález vkladní knížky na jméno co do důsledků předvídaných v § 1056 odst. 1 a odst. 2, věty první, ve spojení s § 1063, věty první, o. z. ztotožnit s nálezem věci (peněz) v hodnotě vkladu na účtu, k němuž byla vystavena. Tuto otázku hmotného práva – posouzení právního případu podle zásady analogie legis – dovolací soud dosud neřešil [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)]. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce – nabyvatel domu z odúmrti zůstavitelky (kupní smlouva z 15. 7. 2016 ohledně věcí nemovitých /právní účinky vkladu 21. 10. 2016/, kupní smlouva z 26. 7. 2016 ohledně souboru movitých věcí v domě /vlastnictví nabyl dnem převzetí, tj. 21. 11. 2016/) – odevzdal 12. 5. 2017 Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, odloučené pracoviště v XY, vkladní knížky na jméno zůstavitelky, které při rekonstrukci domu nalezl, a současně požádal o nálezné. Okresní soud v Břeclavi usnesením z 26. 5. 2017, č.j. 41 D 354/2012-135, zahájil na základě podnětu žalované z 22. 5. 2017 dodatečné projednání pozůstalosti a usnesením ze 3. 10. 2017, č.j. 41 D 354/2012-156, které nabylo 9. 10. 2017 právní moci, projednal dědictví po M. J., zemřelé 2. 3. 2012, a to ohledně dodatečně objeveného majetku zůstavitelky. Potvrdil, že práva a povinnosti spojené s vkladními knížkami č. XY (staré číslo XY), č. XY(staré číslo XY) a č. XY (staré číslo XY), vedenými na jméno zůstavitelky u České spořitelny, a. s., včetně práva nakládat se zůstatky vkladů na účtech ke dni její smrti ve výši 638.299,20 Kč, resp. 63.581 Kč a 720.751,40 Kč, připadlo státu (§ 462 obč. zák.). Česká spořitelna, a. s., na základě rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví po M. J. vyznačila jako nového majitele vkladních knížek žalovanou, která tak byla oprávněna s peněžními prostředky na účtech nakládat (§ 2677 o. z.). K otázkám vztahujícím se k pohledávce majitele účtu potvrzeného vkladní knížkou vůči tomu, kdo vede účet (výstavci vkladní knížky), a k povaze vkladní knížky na jméno soudní praxe dovodila, že relativní majetková práva upravená v části IV. občanského zákoníku, a tedy ani závazkové právní vztahy definované poměrem věřitele a dlužníka nejsou věcmi v právním smyslu (§ 489, § 1721 a násl. o. z.). Ze systematiky zákona vyplývá, že právo na plnění (pohledávka) není nehmotnou věcí, neboť to jeho povaha nepřipouští (§ 496 odst. 2, § 979 o. z.). Ustanovení týkající se přivlastnění a nálezu (§ 1045 až § 1065 o. z.) se proto nevztahují na pohledávku z účtu, k němuž byla vystavena vkladní knížka, neboť právo na plnění věřiteli (majiteli vkladní knížky) nepřipouští trvalý ne